Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RR-Inkasní CZ, s.r.o., sídlem Vojtěšská 211/6, Praha 1, zastoupené JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2159/2025-865 ze dne 18. 11. 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 60/2024-821 ze dne 27. 2. 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ALTENERGIE DEVELOP s.r.o., sídlem Makovského náměstí 3147/2, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 34 650 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 36/6 Cm 105/2013-764 ze dne 25. 1. 2024 rozhodl tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit 23 900 000 Kč s příslušenstvím (výrok I); co do částky 10 750 000 Kč žalobu zamítl (výrok II). Určil, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
2. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku krajského soudu tak, že se v tomto rozsahu (co do částky 23 900 000 Kč) žaloba zamítá (výrok I). Výrok II rozsudku krajského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") pro vady. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatelka podle názoru Nejvyššího soudu ve svém dovolání neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na které by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání přitom formulovala toliko výtky proti tomu, že nebyla náležitě poučena ve smyslu § 118a občanského soudního řádu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
5. Stěžovatelka zejména nesouhlasí s tím, jak ve věci rozhodl vrchní soud. Jeho rozhodnutí považuje za překvapivé. Poukazuje i na to, že vrchní soud pochybil i tím, že "ačkoli otevřel dokazování, doplnil dokazování, nepředestřel [stěžovatelce] svůj předběžný právní názor, neprovedl poučení [stěžovatelky] podle § 118a o. s. ř., když hodlal problematiku vyřešenou soudem prvního stupně posoudit jinak, a nedal tak [stěžovatelce] šanci doplnit svá tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání." Tento postup přitom napadeným usnesením aproboval i Nejvyšší soud.
6. Ústavní soud na úvod posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnící řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost je však nepřípustná proti rozhodnutím vrchního soudu, neboť dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro vady. Stěžovatelka tak řádně nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 platí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.
8. Jinými slovy, zákonný požadavek vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně práva (v tomto případě i dovolání) není splněn jakýmkoliv zahájením dovolacího řízení, ale podáním dovolání, které obsahuje náležité vymezení předpokladů přípustnosti (viz citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61).
9. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, avšak v této části se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatelčina ústavní stížnost se věcně vymezuje pouze proti rozhodnutí vrchního soudu, resp. argumentuje pro závěr, že vrchní soud pochybil, pokud stěžovatelku v odvolacím řízení po doplnění dokazování nepoučil podle § 118a o. s. ř. S touto argumentací se však Nejvyšší soud nemohl meritorně, ani kvazimeritorně (tj. při posouzení přípustnosti dovolání) zabývat, neboť dovolání trpělo vadami, které nebyly ani ve lhůtě pro podání dovolání odstraněny.
11. V řízení o ústavní stížnosti je tak nyní možno brojit pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, resp. proti závěru, že dovolání bylo vadné. Tuto argumentaci však ústavní stížnost vůbec neobsahuje. Stěžovatelčina ústavní stížnost obsahově směřuje proti procesním pochybením vrchního soudu.
12. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu se ústavní stížnost věnuje pouze minimálně a jakékoli rozporování závěru Nejvyššího soudu o tom, že předpoklady přípustnosti nebyly řádně vymezeny, v ústavní stížnosti chybí. Stěžovatelka pouze obecně namítá, že Nejvyšší soud pochybil, pokud aproboval závěry vrchního soudu. Ústavní soud tak nemá možnost argumenty stěžovatelce v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, věcně vypořádat, neboť zcela absentují.
13. Nadto Ústavní soud konstatuje, že podle jeho názoru napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým rozhodl o odmítnutí stěžovatelčina dovolání pro vady, obstojí pohledem ústavněprávního přezkumu.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) tamtéž].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu