Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Picherta, právně zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králově - pobočka v Pardubicích ze dne 16. října 2024 č. j. 27 Co 215/2024-973 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. července 2024 č. j. 16 EXE 82/2014-935, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Raiffeisenbank, a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatele
1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně byl zamítnut návrh stěžovatele na odklad exekuce vedené soudním exekutorem Exekutorského úřadu Klatovy. Odkladu exekuce se stěžovatel domáhal odkazem na neexistenci zástavního práva z důvodu zániku smlouvy o úvěru sjednané mezi oprávněným a původním dlužníkem z důvodu odstoupení od smlouvy ze strany oprávněného a dále tvrdil, že zástavní smlouva je neplatná pro rozpor s § 196a obchodního zákoníku. Podle soudu však k tvrzení stěžovatele o odstoupení oprávněného od smlouvy o úvěru nebyl předložen žádný důkaz. Jde tudíž o neprokázané tvrzení, a pro případ, že by k odstoupení skutečně došlo, argumentace nemůže obstát s ohledem na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010 č. j. 33 Cdo 2878/2008. Exekuce je vedena na podkladě vykonatelného exekučního titulu a na tomto závěru nemůže změnit nic ani námitka stěžovatele, že zástavní právo nevzniklo z důvodu, že k uzavření zástavní a úvěrové smlouvy mezi oprávněným a právním předchůdcem stěžovatele - společností SAGINA, a. s., nebyl vysloven souhlas valné hromady akciové společnosti. Důvodem pro odklad není ani podání dovolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ve věci sp. zn. 27 Co 18/2023 (krajský soud jím potvrdil rozsudek okresního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neexistence zástavního práva ve prospěch oprávněného na exekucí dotčených bytech stěžovatele). Důvodem pro odložení exekuce pak není ani řízení vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 249/2023, neboť o předmětu tohoto řízení již soud rozhodl v rámci exekučního řízení a jeho usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. 5. 2018 č. j. 27 Co 107/2018-303.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž zopakoval svou argumentaci z návrhu na odklad exekuce. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že v posuzované věci nejsou naplněny předpoklady pro odklad exekuce, neboť ze žádného stěžovatelem zmiňovaného důvodu nelze reálně očekávat její zastavení.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah stejně jako průběh řízení je účastníkům dostatečně znám.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v návrhu na odklad exekuce dokládal, že předsedkyně představenstva původního zástavce byla v rozhodné době osobou blízkou původního dlužníka ze smlouvy o úvěru. Z tohoto důvodu bylo nutné, aby s uzavřením zástavního práva vyslovila souhlas valná hromada. Valná hromada původního zástavce ovšem se zástavní smlouvou, resp. se zřízením zástavního práva souhlas nikdy (ani dodatečně) nevyslovila. Zástavní právo tak podle stěžovatele nevzniklo. Stěžovatel dále namítá, že zástavní smlouva je neplatná podle § 196a obchodního zákoníku rovněž z toho důvodu, že podmínky zřízení zástavního práva, resp. uzavření zástavní smlouvy, nebyly obvyklé v obchodním styku. Podle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s uplatněními námitkami a svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily.
Procesní předpoklady řízení
6. Ústavní soud shledal splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele. Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv.
9. Převažujícím obsahem ústavní stížnosti však je právě pokračující polemika se závěry napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Především stěžovatel nemá pravdu, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly jeho argumenty. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací stěžovateli srozumitelně vysvětlily, proč jím uváděné důvody nestačí pro odklad exekuce (blíže viz body 11. až 17. usnesení soudu prvního stupně a body 22. až 25. usnesení odvolacího soudu). Protože námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou v podstatě totožné s námitkami vypořádanými již obecnými soudy a jinou argumentaci stěžovatel nenabízí, postačí na jejich závěry odkázat.
10. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, ani vybočení z pravidel ústavnosti.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu