Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. S. a M. S., obou zastoupených Mgr. Lukášem Pospíšilem, LL.M., advokátem, sídlem U Panelárny 573/3, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu vBrně ze dne 31. října 2024 sp. zn. 9 To 376/2024 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení ze dne 13. září 2024 č. j. KRPB-130991-432/TČ-2023-060082, za účasti Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že policejní orgán napadeným usnesením zajistil jakožto výnos z trestné činnosti spoluvlastnický podíl 1/14 bytu ve společném jmění stěžovatelů. Daný podíl měl odpovídat hodnotě vestavěné kuchyňské linky (680 000 Kč), jež byla pořízena z finančních prostředků na účtu společnosti X. Jednatelem a jediným společníkem této společnosti byl pan M. Ž., který je partnerem dcery stěžovatelů, s níž byt užíval. Proti panu Ž. bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Jeho trestná činnost měla spočívat v tom, že jako jednatel X uzavřel s poškozenými nejméně dvanáct smluv o zhotovení dřevostaveb, vylákal od nich zálohy, stavby nedodal a zálohy nevrátil. Poškozeným tak měla vzniknout škoda ve výši téměř 13 milionů Kč. Policejní orgán naznal, že vestavěný nábytek je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelé proti usnesení policejního orgánu podali stížnost, kterou však Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl v návětí uvedeným usnesením. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace řízení a napadených rozhodnutí účelná, účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. Argumentaci stěžovatelů v ústavní stížnosti lze stručně shrnout do dvou bodů. Zaprvé uvedli, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci nábytku - kuchyňské linky. Jedná se podle nich o samostatnou věc, kterou lze demontovat a odvézt, nikoliv o součást bytu ve smyslu § 505 občanského zákoníku. Policejní orgán měl tudíž podle stěžovatelů zajistit přímo uvedený nábytek, nikoliv podíl na jejich bytu. Zadruhé měl být postup policejního orgánu stvrzený krajským soudem neproporcionální a naplňovat znaky zneužití práva. Jedná se údajně o závažný a dlouhotrvající zásah do vlastnického práva stěžovatelů, které fakticky s obviněným nepojí žádný vztah. Zajištěný podíl 1/14 bytu navíc převyšuje hodnotu nábytku jakožto spotřebního zboží.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Současně jde o prostředek pouze dočasný, zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci [nález ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275), bod 27].
6. Ústavní soud proto ve své judikaturní praxi formuloval požadavky na rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna (např. usnesení ze dne 30. srpna 2018 sp. zn. III. ÚS 2158/18). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv [nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
7. V nyní posuzovaném případu Ústavní soud dospěl na základě uvedených kritérií k závěru, že nedošlo k porušení práv stěžovatelů. Stěžovatelé ani nenamítali, že by napadená rozhodnutí neměla zákonný podklad nebo nebyla vydána příslušnými orgány. Co se týče hlediska svévole, závěry orgánů činných v trestním řízení nebyly ve zřejmém nesouladu se skutkovými okolnostmi a byly přezkoumatelně odůvodněny. Úvaha krajského soudu, podle níž je daný kuchyňský nábytek součástí bytu, je dostatečně odůvodněna (zejm. bod 8 napadeného usnesení), je ve svých východiscích slučitelná s judikaturou civilních soudů týkající se kuchyňských linek na míru z pohledu § 505 občanského zákoníku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 28 Cdo 1344/2018-246, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 č. j. 33 Cdo 579/2017-284 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 sp. zn. 22 Cdo 4311/2016 a contrario) a je ústavně akceptovatelná.
8. Co se týče namítané nepřiměřenosti zajištění, policejní orgán zajistil toliko spoluvlastnický podíl 1/14 na předmětné nemovitosti, který odpovídal ceně uhrazené za kuchyňskou linku. Z hlediska tvrzené absence osobních vazeb stěžovatelů na obviněného Ústavní soud konstatuje, že využití zajišťovacích institutů podle § 79a a násl. trestního může směřovat vůči jakýmkoli osobám disponujícím s věcí, jíž se zajištění může týkat (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. března 2024 sp. zn. I. ÚS 455/24, bod 9). Konečně stěžovatelům zůstává zachováno právo kdykoliv žádat o zrušení zajištění ve smyslu § 73f trestního řádu. Ústavní soud proto neshledal, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly nepřiměřeně, a to v protiústavní intenzitě.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu