Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Sovičky, advokáta, sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2, pobočka Paní Zdislavy 418/8, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze zde dne 10. října 2024 č. j. 7 To 75/2024-2889, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. srpna 2024 č. j. 98 T 8/2022-2863, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") bylo podle § 151 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovateli přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 307 327,70 Kč (výrok I.) a že se mu na odměnách a náhradách hotových výdajů částka 51 112,52 Kč nepřiznává (výrok II.). Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak krajský soud a vrchní soud vyhodnotily účelnost jím vyúčtovaných úkonů a jak přistoupily k jejich honorování. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že obecný soud není oprávněn přezkoumávat, zda z hlediska taktiky obhajoby bylo potřebné, aby se obhájce zúčastnil některých úkonů. Postup krajského soudu považuje stěžovatel za svévolný, vrchnímu soudu pak vytýká, že se nevypořádal se závaznou judikaturou obsaženou v podané stížnosti, že pouze jednou větou odkázal na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, a že předseda senátu v napadeném usnesení útočí do osobní roviny obhájce. Kromě toho podotýká, že není v souladu se zásadou zákazu reformace in peius pokud vrchní soud k přezkumu usnesení krajského soudu přistoupil tak, že určující je pouze konečná částka stanovené odměny a náhrad, a nikoliv jednotlivé položky. Fakt, že navýšením odměny u některých položek si vrchní soud vytvořil prostor pro škrty u jiných položek vzhledem k reviznímu principu, je v konečném výsledku dle stěžovatele změnou k horšímu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel není právně zastoupen, avšak tuto povinnost nemá vzhledem ke stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 42/15, podle kterého je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádně vedeného soudního řízení neakceptovatelné "libovůle".
6. Co se týče odměn a náhrady nákladů advokátů, je Ústavní soud obecně zdrženlivý. V zásadě platí, že pokud obecné soudy hodnotí jednotlivé úkony s důrazem na okolnosti případu a své úvahy řádně odůvodní, je takový postup v souladu s ústavními požadavky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18).
7. V posuzované věci stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů ohledně účelnosti stěžovatelem vyúčtovaných úkonů právní služby a na to navazující stanovení jeho odměny za poskytování právních služeb. Posuzování účelnosti úkonů však spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se k ní zásadně nevyjadřuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18). Posouzení účelnosti úkonů právní služby je totiž otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení náleží soudům obecným. Judikatura Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21) potvrzuje, že jsou obecné soudy oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Ústavní soud není oprávněn zkoumat, zda ten který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. V této souvislosti připomíná, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
8. K napadeným rozhodnutím může Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému konstatovat pouze tolik, že obecné soudy pečlivě odůvodnily své závěry. Především krajský soud precizně vyložil, jakými úvahami byl veden, když rozhodoval o honorování jednotlivých úkonů, které stěžovatel vyúčtoval, a proč mu nepřiznal odměnu v plné stěžovatelem požadované výši. Vrchní soud následně také srozumitelným a logickým způsobem odůvodnil, z jakých důvodů přistoupil k zamítnutí stížnosti stěžovatele. Vzhledem k vyčerpávajícímu odůvodnění usnesení krajského soudu se jeví jako pochopitelné, že vrchní soud (až na výjimky u některých úkonů, ke kterým se vzhledem ke stížnostním námitkám stěžovatele vyjadřoval) víceméně odkázal na obsah odůvodnění učiněného krajským soudem. Rozhodnutí vrchního soudu kvůli tomu rozhodně nelze považovat za nepřezkoumatelné.
9. Skutečnost, že se názory obecných soudů rozchází s právním názorem stěžovatele, nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Obecné soudy objasnily důvody, které je vedly k rozhodnutí, a pokud stěžovatel nadále rozporuje jejich závěry stran nepřiznání náhrady nákladů za některé účtované úkony, jedná se toliko o jeho odlišný náhled na posuzovanou skutečnost. Pokud jde specificky o napadené usnesení vrchního soudu, jeho protiústavnost nemůže založit ani námitka stěžovatele týkající se rétoriky zvolené předsedou senátu vrchního soudu (jakkoli se může jevit nevhodná).
10. Pokud jde o argumentaci stěžovatele stran údajného porušení zásady zákazu reformace in peius, Ústavní soud poznamenává, že na změnu k horšímu či lepšímu je třeba usuzovat v prvé řadě z výroku rozhodnutí, nikoli jen ze samotného odůvodnění. V tomto ohledu ke zhoršení postavení stěžovatele nedošlo. Výrokem I. napadeného usnesení krajského soudu mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 307 327,70 Kč, na tom se rozhodnutím vrchního soudu nic nezměnilo.
11. Ústavní soud doplňuje, že napadeným usnesením vrchního soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele jako nedůvodná, tedy fakticky, navzdory tomu, co je uvedeno v odůvodnění usnesení vrchního soudu, nedošlo ze strany vrchního soudu ani ke stěžovatelem kritizované změně v honorování jednotlivých položek. Jak vyplývá i z dostupné komentářové literatury: "Stížnost není důvodná, jestliže po jejím přezkoumání nadřízeným orgánem všechny výroky napadeného usnesení, které byl tento orgán oprávněn a povinen přezkoumávat, byly shledány bez vad a vadami netrpěl ani procesní postup předcházející napadenému usnesení, tzn. ani případné porušení ustanovení o řízení nemohlo mít vliv na správnost některého z napadených výroků" (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1796). Jestliže v odůvodnění svého usnesení vrchní soud shledal některé námitky stěžovatele důvodnými (bod 5.) a jiné nedůvodnými (body 6., 7. a 8.), není vadou rozhodnutí (natož pak vadou s ústavněprávním přesahem), že nebylo zrušeno napadené usnesení krajského soudu a učiněn výrok nový, když vrchní soud logicky (a současně i prakticky) takový postup zdůvodnil (bod 11.) V tomto postupu obecného soudu opírajícím se mj. o zásadu zákazu reformace in peius nelze spatřovat jakékoli porušení základních práv stěžovatele.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu