Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SymCraft, s.r.o., sídlem Nejdecká 342/14, Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Liou Bánoci, advokátkou, sídlem J. V. Sládka 2006/16, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2678/2024-90 ze dne 5. 11. 2024, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 94/2024, 61 Co 88/2024-59, 61 Co 89/2024 ze dne 31. 5. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 10 C 339/2023-23 ze dne 6. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Mgr. Marka Hoskovce, advokáta, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastník převzal právní zastoupení stěžovatelky k provedení právních služeb. Následně stěžovatelku vyzval k zaplacení faktury za poskytnutou právní službu na částku 5 445 Kč. Tu ani k předžalobní výzvě stěžovatelka neuhradila. Vedlejší účastník se proto obrátil s nárokem na zaplacení jistiny včetně úroku z prodlení na soud.
2. Okresní soud v Karlových Varech napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit úrok z prodlení ve výši 473,02 Kč. Jelikož stěžovatelka v průběhu řízení jistinu ve výši 5 445 Kč uhradila, vzal vedlejší účastník svůj návrh zpět; okresní soudu proto co do této částky řízení zastavil. Současně okresní soud stěžovatelce uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 7 450 Kč. Okresní soud dále usnesením č. j. 10 C 339/2023-31 z 5. 3. 2024 zamítl žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a usnesením č. j. 10 C 339/2023-36 z 19. 3. 2024 zamítl návrh stěžovatelky na doplnění napadeného rozsudku.
3. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením rozhodl tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku týkající se náhrady nákladů řízení, jelikož uložená náhrada nákladů řízení nepřesáhla hranici bagatelnosti ve smyslu § 202 odst. 2 občanského soudního řádu. Obdobný závěr shledal i ve vztahu k uložené povinnosti zaplatit úrok z prodlení. U otázky, týkající se částečného zastavení řízení, shledal, že v části již rozhodnutí nabylo právní moci, kdy ani jedna strana sporu odvolání nepodala, a v části shledal, že by stejně odvolání nebylo přípustné, neboť výrokem o zastavení řízení nebyla stěžovatelce způsobena žádná újma, která by byla odstranitelná změnou či zrušením napadeného rozsudku okresního soudu. Krajský soud dále napadeným usnesením potvrdil jak zamítavé usnesení o žádosti o prominutí zmeškání lhůty, tak zamítavé usnesení o návrhu na doplnění rozsudku. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). V části směřující proti zastavení řízení shledal dovolání nepřípustným, jelikož toto rozhodnutí lze napadnout žalobou pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu). I ve zbylém rozsahu shledal Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, jelikož se domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu ve sporu, jehož předmět nepřesahoval hranici bagatelnosti, tj. 50 000 Kč v řízení o dovolání, a nejednalo se ani o vztah pracovněprávní, ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy.
5. Stěžovatelka se nyní podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 47 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatelka podává vyčerpávající výčet porušení, kterých se měly dopustit jak okresní, krajský tak i Nejvyšší soud. Nesouhlasí mimo jiné s tím, že okresní soud řízení zastavil, aniž by ji o tom informoval, že tento soud rozhodl o úroku z prodlení bez nařízeného jednání, že nesprávně určil náklady řízení a že neuvedl, zda je částka určená jako náhrada nákladů včetně, či bez DPH. Uvádí rovněž, že ji okresní soud v napadeném rozsudku nesprávně poučil, že není možnost podat odvolání.
7. K napadenému rozhodnutí krajského soudu mimo jiné namítá, že se jím tento soud odchýlil od ustálené judikatury a omezil její právo na přístup soudu. Shodně tvrdí, že se od ustálené rozhodovací praxe odchýlil i Nejvyšší soud, když její dovolání odmítl jako nepřípustné.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou a je - až na níže uvedenou výjimku - přípustná. Stěžovatelka je taktéž zastoupena advokátem a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
9. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, protože stěžovatelka napadá rozhodnutí o zastavení řízení. Tato námitka přitom, jak plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, představuje důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Žaloba pro zmatečnost byla v této části prostředkem k ochraně práv, který byla stěžovatelka povinna před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná, protože stěžovatelka dalšími prostředky ochrany práv nedisponovala (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 319/12 z 10. 4. 2014 a sp. zn. II. ÚS 868/24, bod 4, z 17. 4. 2024).
10. Ve zbylé části ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se dovolává.
11. Ústavní soud na úvod připomíná, že ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.
12. V nyní řešené věci stěžovatelka podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci. Požaduje totiž přezkum rozhodnutí ve věci, kde sporné částky činí 473,02 Kč (úrok z prodlení) a 7 450 Kč (náhrada nákladů řízení soudu prvního stupně). V bagatelních věcech je však přezkum Ústavním soudem omezen. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, úspěch ústavní stížnosti v takových případech bývá často vyloučen zpravidla kvůli velmi nízkým, svou podstatou zanedbatelným částkám. Děje se tak z důvodu nevýznamnosti možného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který obecně není schopen způsobit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 z 25. 8. 2004). Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů, která vedou ke zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 z 1. 8. 2011 a sp. zn. IV. ÚS 193/14 z 8. 4. 2015). Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
13. Ústavní soud dále připomíná, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 z 10. 4. 2014 vyslovil závěr, že bagatelnost věci by se ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak ne vždy tomu tak musí být. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud na věc nahlížet jak z hlediska kvalitativního, tak i kvantitativního. Míra dotčení nemusí být závislá pouze na zákonodárcem stanovené hranici pro bagatelnost částky, tedy 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, ale v ojedinělých případech se i ve věcech, které jsou podle těchto hranic jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do života stěžovatele, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Takto je třeba postupovat zejména v případech, kdy si sociální a majetkové poměry účastníka vyžadují zvláštního zohlednění. Stejně tak nemusí být určující právní hranice bagatelnosti s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (body 31 a 33 již citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13). Ani žádné takové důvody ovšem Ústavní soud v nyní řešené věci neshledal. Stěžovatelka není osobou, u které by rozhodnutí mělo zásadní dopad. Současně však nyní řešená věc není z hlediska ústavnosti nijak významná, a to na rozdíl od věci řešené pod sp. zn. III. ÚS 2857/15 (otázka náhrady škody za zpoždění letu), na kterou stěžovatelka odkazuje, a kde se jednalo o systémový problém, který se potenciálně dotýkal velkého množství osob.
14. Na základě výše uvedeného byla stěžovatelčina ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta částečně jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], částečně jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu