I. ÚS 46/25

Odůvodnění

Obsah napadeného rozhodnutí a námitky stěžovatelů

1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Argumentace stěžovatelů je zaměřena na právní názor Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který výrokem II. změnil výrok II. rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 8. 1. 2024 č. j. 3 C 86/2021-268 (dále jen "okresní soud") o náhradě nákladů řízení.

3. Ve věci se jednalo o řízení o určení dědice, v němž se vedlejší účastník žalobou domáhal zneplatnění závěti pořízené pro případ smrti zůstavitelky (matky), ve které zůstavitelka stěžovateli 1) - svému vnukovi - zanechala závětí byt ve znalcem odhadnuté ceně 2 180 000 Kč. Okresní soud žalobu zamítl a na výpočet nákladů řízení za zastoupení advokátem aplikoval § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Tarifní hodnotou byla cena bytu zůstavitelky. Okresní soud vypočetl cenu úkonu právní služby na 27 232 Kč a přiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení celkem ve výši 576 864,39 Kč.

4. Krajský soud na základě odvolání vedlejšího účastníka rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil. Změnil však jeho nákladový výrok tak, že aplikoval § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tedy užil tarifní hodnotu 35 000 Kč pro určovací žaloby u neocenitelného plnění. Krajský soud vypočetl cenu úkonu právní služby na 4 000 Kč při počtu 14 úkonů a dvou půl úkonů a snížil náhradu nákladů řízení stěžovatelů na částku 93 044,43 Kč (následně korigovanou opravným usnesením na částku 90 834,43 Kč). Tarifní hodnotu podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu krajský soud aplikoval i na výpočet náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem (celkem 11 132 Kč). Změnu nákladového výroku odůvodnil krajský soud nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1052/21.

5. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že právní názor Ústavního soudu v něm uvedený neznamená paušální vyloučení § 8 odst. 7 advokátního tarifu v dědických věcech a paušální aplikaci jen § 9 odst. 3 advokátního tarifu na náklady řízení u řízení o určení dědice. Ve věci stěžovatelů se vedlejší účastník sice domáhal určení, že je dědicem v dědickém řízení, ale výlučně z důvodu získání podílu na konkrétní nemovité věci, tedy domáhal se práva k této věci penězi ocenitelné, a to tak, že v řízení o určení dědice napadal závěť své zesnulé matky jako neplatnou, a to pro údajnou matčinu duševní poruchu. Přestože matka netrpěla žádnou duševní poruchou, vedlejší účastník zahájil nedůvodné soudní řízení, aby získal podíl na matčině bytu. Ve svém odvolání vedlejší účastník neuvedl ani jeden argument proti výpočtu náhrady nákladů řízení a její výši. Stěžovatelé se domnívají, že nedůvodným snížením náhrady nákladů řízení na základě změny výpočtu náhrady nákladů řízení byla porušena jejich základní práva.

Procesní předpoklady řízení

6. Ústavní soud shledal splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 zákona o Ústavním soudu).

Vyjádření účastníků

7. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil krajský soud a vedlejší účastník řízení.

8. Krajský soud uvedl, že trvá na svém závěru, že předmětem řízení v daném případě bylo určení dědického práva, tedy toho, zda je vedlejší účastník dědicem zůstavitelky ze zákona, nikoliv přímé projednání a rozhodnutí o dědictví ve smyslu § 185 a následujících zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), k němuž se upíná stěžovateli uváděný § 8 odst. 7 advokátního tarifu. Vlastním předmětem sporu nebyla majetková hodnota v podobě bytové jednotky, nýbrž vyřešení otázky, zda závěť je pravým a platným posledním pořízením zůstavitelky, a zda vedlejší účastník připadá v úvahu jako dědic ze zákona. Závěť se týkala pouze bytové jednotky, což však pro posouzení důvodnosti žaloby nebyla rozhodná skutečnost. Krajský soud nepovažuje za přiléhavou argumentaci stěžovatelů, že se vedlejší účastník v předmětném řízení fakticky domáhal práva k nemovité věci.

9. Vedlejší účastník prostřednictvím svého zástupce k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že právní názor krajského soudu je zákonný a věcně správný a ústavní stížnost není důvodná. K tvrzení, že ve svém odvolání neuvedl žádný argument proti výpočtu náhrady nákladů řízení, poukazuje na § 212 písm. a) o. s. ř., který se na odvolací soudní řízení v této věci použije podle § 1 odst. 3 z. ř. s., podle něhož odvolací soud není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen. Vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud uložil oběma stěžovatelům zaplatit mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem v částce 4 840 Kč.

10. Stěžovatelé, jimž byla obě vyjádření zaslána k replice, uvedli, že s právním názorem krajského soudu nesouhlasí. Jediným záměrem žaloby bylo získání konkrétní majetkové hodnoty v pozůstalostním řízení. Vedlejší účastník (původní žalobce) svým jednáním sledoval výlučně nabytí majetkového práva ke konkrétní nemovité věci a bylo lhostejné, jakým způsobem konkrétní majetkovou hodnotu v "dědické věci" získá. Protože šlo o nárok dědice k majetku v pozůstalosti, tzn. "dědickou věc", nešlo žalovat na určení práva k nemovité věci. Byla jen jediná cesta k dané majetkové hodnotě, a to žaloba na určení dědice.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Ústavní soud konstatuje, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele. Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv.

13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002). Rozhodování o nákladech řízení je však na druhou stranu integrální součástí řízení jako celku, takže i při něm je nezbytné dbát ústavně zaručených práv účastníků (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013). Z tohoto úhlu pohledu také k věci Ústavní soud přistupoval.

14. Již v nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1052/21 se Ústavní soud zabýval otázkou určení tarifní hodnoty v případě žaloby na určení, že někdo je dědicem. Ústavní soud v něm označil za "zcela ústavně souladný" (bod 28 nálezu) postup obecných soudů, které vycházely z § 9 odst. 3 advokátního tarifu. Předmětem řízení v žalobě na určení, že někdo je dědicem, totiž není "dědická věc" podle § 8 odst. 7 advokátního tarifu ani určení práva k věci, nýbrž určení právního vztahu penězi neocenitelného. Tento názor, který obecné soudy převzaly, byl Ústavním soudem opakovaně aprobován, konkrétně např. v nálezu ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23 nebo v usnesení ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 683/24. V souladu s tímto právním názorem postupoval při výpočtu nákladů řízení rovněž krajský soud v nyní projednávané věci, když změnil nákladový výrok okresního soudu. Ústavní soud též ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že interpretace § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu je zásadně věcí právních úvah obecných soudů a není úkolem Ústavního soudu rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů (usnesení ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 2269/11 či usnesení ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2582/07).

15. Stěžovatelé, ačkoli tak výslovně v ústavní stížnosti neuvádí, vytýkají krajskému soudu také to, že pokud uvedeným způsobem změnil výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je pro ně jeho postup překvapivý. Poukazují na obsah odvolání vedlejšího účastníka, který v něm brojil toliko proti posouzení samotné závěti jako platné, avšak proti výši nákladů řízení a způsobu jejich výpočtu nenamítal nic.

16. Ústavní soud nahlédnutím do soudního spisu tuto skutečnost potvrzuje a doplňuje, že ze zvukového záznamu z odvolacího jednání je zřejmé, že se stěžovatelům žádného poučení ohledně jiného pohledu odvolacího soudu na výpočet nákladů řízení nedostalo.

17. Ústavní soud přitom ve své judikatuře setrvává na zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. na požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, než soud prvního stupně, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání nebo vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. To platí i pro výroky týkající se nákladů řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 460/23). 18. Stěžovatelům byla v nyní posuzované věci možnost skutkové a právní argumentace upřena, přičemž není důvod pochybovat o tom, že kdyby tomu tak nebylo, stěžovatelé by svou argumentaci, jak je zahrnuta do ústavní stížnosti, uplatnili již v odvolacím řízení.

19. Ústavní soud však v kontextu celé věci nevidí důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí. Ačkoli krajský soud nepostupoval zcela procesně správně, když založil své rozhodnutí o nákladech řízení na jiném právním závěru než okresní soud, aniž by na tento jiný názor stěžovatele upozornil, jeho odlišný názor odpovídá již ustálené judikatuře Ústavního soudu uvedené shora. Navíc krajský soud svůj právní závěr o použití § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu řádně a v souladu s rozhodováním Ústavního soudu odůvodnil.

20. Ústavní soud závěrem připomíná, že principy řádného procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako soud další instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Ústavní soud je pak oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovoval obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny. Tak tomu v posuzované věci bylo a porušení práv stěžovatelů Ústavní soud neshledal.

21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl. Náklady tohoto řízení nesou účastníci i vedlejší účastníci zpravidla sami. Pro odchýlení se od tohoto pravidla neshledal Ústavní soud v tomto případě žádný výjimečný důvod (srov. § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu