Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ilji Mazura, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 131/2024-127 ze dne 16. prosince 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Cm 15/2023-111 ze dne 15. října 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, a 2) obchodní společnosti X, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 53 Cm 15/2023-75 ze dne 8. 7. 2024 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný týmž soudem. Stěžovatel a druhá vedlejší účastnice, kteří byli v postavení žalovaných, napadli rozsudek odvoláním, ve kterém požádali o osvobození od soudních poplatků. Usnesením městského soudu č. j. 53 Cm 15/2023-87 ze dne 7. 8. 2024 byl stěžovatel vyzván, aby uvedl skutečnosti a předložil listiny potvrzující, že jeho aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry přiznání osvobození odůvodňují. Stěžovatel ve svém podání mimo jiné uvedl, že jeho zaměstnavatelka (druhá vedlejší účastnice), u které je zaměstnán na pozici manažera marketingu a obchodu, mu od roku 2023 nevyplácí mzdu, neboť na ni bylo z podnětu první vedlejší účastnice zahájeno insolvenční řízení. Stěžovatel dále označil jako majetek větší hodnoty podíl na pozemku a rodinném domě. Městský soud napadeným usnesením stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal s odůvodněním, že nesplnil předpoklad úplného a pravdivého vylíčení majetkových poměrů, neboť neuvedl všechny rozhodné skutečnosti a nepředložil všechny potřebné listiny, zejména výpisy z veškerých bankovních účtů, výpis z katastru nemovitostí a registru vozidel. Městský soud proto konstatoval, že si nemohl učinit ucelenou představu o majetkové situace stěžovatele. Stěžovateli také vytkl, že zamlčel své angažmá u druhé vedlejší účastnice na pozici jednatele a jediného společníka, přestože se mohlo jednat o důležitý zdroj příjmů.
3. Ve svém odvolání stěžovatel tvrdil, že mu z funkce jednatele druhé vedlejší účastnice neplyne žádný příjem. Konstatoval, že jeho nepříznivou situaci zapříčinila první vedlejší účastnice předčasnou splatností dlouhodobého úvěru, což mu však v řízení před městským soudem nebylo umožněno prokázat. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení městského soudu potvrdil. Konstatoval, že výkon odpovědné a časově náročné jednatelské funkce by bez jakékoliv protihodnoty postrádal smysl, zejména jestliže stěžovatel tvrdí, že jeho finanční situace je nepříznivá. Vrchnímu soudu se proto jevilo pochybným tvrzení stěžovatele, že z této činnosti nemá a v minulosti neměl žádný příjem. Dále konstatoval, že stěžovatel nevyplnil rubriku týkající se výše výdajů na bydlení, místní poplatky a sociální a zdravotní pojištění, a uvedl, že pro náležité posouzení nedostatku prostředků je nezbytné znát jak jasně specifikovanou výši příjmů, tak i výdajů. Závěrem vrchní soud uvedl, že stěžovatel žádným způsobem nevysvětlil, z jakého zdroje získává prostředky na uspokojování svých základních životních potřeb, jestliže podle vyplněného prohlášení nemá žádný příjem.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků mu nebude umožněno projednání jeho odvolacích námitek, zejména námitky neprovedení jím navrženého důkazu výslechem svědka, a nebude se moci stanoveným postupem domáhat svého práva, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti.
5. Stěžovatel má za to, že jeho žádosti o osvobození nebylo vyhověno, jelikož podle vrchního soudu zatajil příjem z výkonu jednatelské činnosti. Stěžovatel k tomu namítá, že v době podání žádosti o osvobození žádnou mzdu ani jiný věcný či finanční požitek od druhé vedlejší účastnice nepobíral. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 444/18 ze dne 22. 6. 2021, podle nějž musí být rozhodování o osvobození od soudních poplatků prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí šetřit práva účastníků řízení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 ze dne 18. 9. 2013 upozorňuje na to, že právo na osvobození nelze odepřít jen proto, že si účastník vznik svých závazků převyšujících jeho příjmy zapříčinil sám.
6. Stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, které však blíže neodůvodňuje.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti žádosti o osvobození placení soudních poplatků dospěly. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takové rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro jeho zásah ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, respektive mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 či nález sp. zn. I. ÚS 444/18, na nějž odkazuje i stěžovatel).
10. Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nezaložila porušení stěžovatelových základních práv, respektive zda se odůvodnění těchto rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad § 138 odst. 1 a § 30 občanského soudního řádu.
11. Konstrukce § 138 odst. 1 občanského soudního řádu je založena na tom, že v odůvodněných případech může předseda senátu účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Z toho plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy na úvaze předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu. K úplnému osvobození od soudních poplatků lze podle § 138 odst. 1 citovaného zákona přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů.
12. Ústavní soud konstatuje, že oba obecné soudy svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily a logicky a srozumitelně vysvětlily, proč v posuzované věci neshledaly naplnění podmínek pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Nosným důvodem pro nevyhovění nebylo zatajení příjmu z činnosti jednatele, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž neuvedení všech rozhodných skutečností (zejména zdroje svých příjmů a dále výdajů na bydlení, místní poplatky a sociální a zdravotní pojištění) a nedoložení požadovaných listin (výpisů z bankovních účtů, z katastru nemovitostí a z registru vozidel), což obecným soudům znemožnilo řádně posoudit majetkovou situaci stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že každý žadatel v prohlášení svým podpisem stvrzuje, že uvedené údaje jsou pravdivé a že nezamlčel žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o jeho žádosti. Ústavní soud proto konstatuje, že skutkovým zjištěním obou soudů a z nich vyvozeným právním závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
13. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Oba soudy náležitě objasnily, z jakých důvodů stěžovateli nevyhověly. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy a na věc dopadající judikaturou, tudíž napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele dojít nemohlo.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2025 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu