Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Roberta Bochníčka, proti unesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2025 č. j. 9 As 102/2025-25 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2025 č. j. 33 A 44/2024-26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Krajského úřadu Plzeňského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel (advokát) byl uznán vinným z přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Za spáchání tohoto přestupku mu správní orgán uložil pokutu ve výši 1 500 Kč. Přestupek spáchal stěžovatel tím, že jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu. Podle správního orgánu totiž nezjištěný řidič stál s daným vozidlem minimálně 19 minut v úseku označeném dopravní značkou zákaz stání s dodatkovou tabulkou "mimo zásobování max 15 min" - tím porušil § 4 odst. písm. c) výše citovaného zákona. Stěžovatel se proti rozhodnutí správního orgánu odvolal. Krajský úřad Plzeňského kraje odvolání zamítl a původní rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského úřadu žalobou. Tuto žalobu Krajský soud v Plzni zamítl (napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2025 č. j. 33 A 44/2024-26). Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost (napadené unesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2025 č. j. 9 As 102/2025-25).
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem soudů došlo k porušení jeho práv, která blíže neoznačuje.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
5. Námitky stěžovatele se pohybují zcela na úrovni podústavního práva. Ústavní soud přitom přezkoumává pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Stěžovatel zejména po celou dobu řízení zpochybňuje možnost správního orgánu odmítnout plnou moc (7,5 let starou), kterou jako advokát předložil pro zastupování svého klienta z Rumunska, kterého zároveň stěžovatel označil za řidiče vozidla. Stěžovatel tvrdí, že správní orgán nemůže odmítnout plnou moc pro střet zájmů advokáta a jeho klienta. Tento střet zájmů může prý posoudit pouze stěžovatel sám.
6. Argumentace v ústavní stížnosti se však zcela míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, protože stěžovatel většinou námitek nesměřoval proti rozsudku krajského soudu, který je předmětem řízení o kasační stížnosti. V projednávané věci kromě toho nevyvstala žádná otázka, která by zakládala přijatelnost kasační stížnosti. Tyto závěry stěžovatel nijak nerozporuje. I v ústavní stížnosti stěžovatel dále napadá závěry správního orgánu, ne soudů. Není však rolí Ústavního soudu, aby tyto závěry přezkoumával.
7. Ústavní soud se s obsahem napadených rozhodnutí obou soudů seznámil. Obecné soudy v rozhodnutích srozumitelně a dostatečně odůvodňují, proč došly ke svým právním závěrům. Na jejich odůvodnění ani jejich závěrech nespatřuje Ústavní soud nic, co by bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu