I. ÚS 486/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") bylo určeno, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou spoluvlastníky, každý s podílem ve výši jedné poloviny, stavby pro rodinnou rekreaci. Okresní soud posuzoval situaci, kdy při rekonstrukci původní stavby ve vlastnictví stěžovatele došlo k destrukci obvodového zdiva a v roce 2013 byla zbudována stavba nová (částečně na základech stavby původní). Dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, kteří byli v době vzniku stavby partnery, nebyla sice uzavřena ani písemná, ani ústní dohoda o vlastnictví či spoluvlastnictví k nově vzniklé stavbě, nicméně že v řízení byl prokázán společný zájem obou účastníků mít stavbu společně a společně v ní žít. O společném záměru svědčilo podle okresního soudu i to, že mezi účastníky neproběhala žádná jednání či dohoda o způsobu vracení finančních prostředků vložených do stavby vedlejší účastnicí. Okresní soud dospěl k závěru, že stavba vznikla společným jednáním obou účastníků, a to financováním ze strany vedlejší účastnice a prací ze strany stěžovatele.

3. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho úsudkem, že o společném záměru svědčí jak stěžovatelovo darování spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny na pozemku pod stavbou vedlejší účastnici, tak i další společný postup stěžovatele a vedlejší účastnice, kteří společně žádali o vydání stavebního povolení, po dokončení stavby podali společné oznámení o jejím užívání a společnou žádost o zápis změny v katastru nemovitostí v tom smyslu, že stavba je součástí pozemku.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud považoval za logický závěr krajského soudu, že i přes absenci výslovné dohody existovala konkludentní dohoda o výstavbě, a že tento závěr krajský soud opřel o relevantní argumenty podložené zjištěným skutkovým stavem. K námitce stěžovatele, že soudy měly zkoumat nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí k časovému okamžiku vyhlášení rozsudku, Nejvyšší soud uvedl, že tuto námitku stěžovatel vznesl až v dovolacím řízení, a nemůže proto vést k závěru o nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud dále upozornil, že stěžovatel namítal vady řízení, které jsou však subsidiárním dovolacím důvodem, a že obsahem dovolacích námitek je pouze kritika hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Ohledně stěžovatelem namítané vady chybějícího poučení podle § 118a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") Nejvyšší soud zdůraznil, že k porušení uvedeného ustanovení by mohlo dojít tehdy, když by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat nebo vyvrátit. V posuzované věci však rozhodovaly soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu, a pro postup podle uvedeného ustanovení proto nebyl důvod.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda vedlejší účastnici svědčí vlastnický titul k datu přijetí soudního rozhodnutí. Obecné soudy podle stěžovatele dospěly pouze k závěru o vzniku stavby a tedy i nabytí vlastnictví v roce 2013, od tohoto okamžiku však uplynulo 10 let a v řízení mělo být zkoumáno, zda nedošlo k zániku, přechodu či jiné skutečnosti, z níž by bylo patrno, že vedlejší účastnici vlastnické právo nenáleží. Stěžovatel upozorňuje, že obecné soudy považovaly za nadbytečné důkazy, které navrhoval k prokázání skutečnosti, že finanční prostředky vložené vedlejší účastnicí do stavby byly výrazně kompenzovány nad rámec vkladu a že se vedlejší účastnice dále nijak na nákladech nepodílela a nepodílí. Stěžovatel nesouhlasí s vypořádáním této své námitky Nejvyšším soudem a namítá, že není možné hodnotit jen argumentace účastníků a rozhodnout v rozporu s právním řádem pouze z důvodu, že stěžovatel výše uvedenou námitku nevznesl v odvolacím řízení.

6. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice nikdy neměla v úmyslu stavbu vlastnit. Podle něj neprokázala, kde nabyla finanční prostředky do stavby vložené a jaká jejich část byla na její bankovní účet vložena stěžovatelem. V rámci řízení před okresním soudem navrhoval stěžovatel výslech svých přátel, kteří mu se stavbou vypomáhali, k prokázání skutečnosti, že stěžovatelka se prací na ní nikdy neúčastnila. Zamítnutím jeho návrhu došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice mu pouze se stavbou vypomáhala a hradila výdaje prostřednictvím svého bankovního účtu, jelikož on žádný neměl.

7. Stěžovatel namítá vnitřní rozpornost rozsudku odvolacího soudu a jeho nepřezkoumatelnost. Tvrdí, že odvolací soud vycházel z jeho účastnické výpovědi jako téměř z jediného důkazu, ale tvrzení vznesená k jeho obraně považoval za nevěrohodná. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu s tím, že napadená rozhodnutí nedostála požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí.

8. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že okresní soud jej nepoučil podle § 118a, resp. § 119a o. s. ř. k doplnění důkazů a prokázání tvrzení, a že krajský soud se touto jeho námitkou dostatečně nezabýval.

9. Stěžovatel žádá odklad právní moci napadeného rozsudku krajského soudu s odůvodněním, že případným převedením podílu na třetí osobu by mohlo dojít k významnému zásahu do jeho vlastnického práva. O odklad právní moci žádá proto, že se jedná o rozhodnutí, které se nevykonává.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.

12. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními okresního soudu a hodnocením provedeného dokazování. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Zpochybňuje-li stěžovatel skutkové závěry okresního soudu, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, nelze se takového přezkumu v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Výhradně obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

13. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1265/24 ze dne 11. 6. 2024).

14. V nyní posuzované věci však k žádné z uvedených situací nedošlo. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu opětovně shodnou skutkovou a právní argumentaci, se kterou před obecnými soudy neuspěl. Závěry okresního i krajského soudu jsou však zdůvodněny dostatečně a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. V samotném procesu zjišťování skutkového stavu ani v jeho právním hodnocení Ústavní soud extrémní exces neshledal. Stěžovatel z jednotlivých provedených důkazů vyvozuje odlišná skutková zjištění, než k jakým dospěly obecné soudy, a vlastním hodnocením jednotlivých důkazů se snaží skutková zjištění rozporovat. Ústavní soud konstatuje, že celkové hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, jak je provedl okresní soud a převzal krajský soud, nevykazuje známky vnitřní rozpornosti a nelze je označit za excesivní či svévolné.

15. Co se týče stěžovatelova tvrzení, že obecné soudy nezjišťovaly, zda vedlejší účastnici svědčí vlastnické právo ke dni vydání napadeného rozsudku okresního soudu, se Ústavní soud ztotožňuje s vypořádáním této námitky Nejvyšším soudem. Okresní soud s odkazem na relevantní judikaturu posuzoval vznik vlastnického práva ke stavbě k okamžiku jejího vzniku a stěžovatel v řízení před okresním soudem ani v řízení před krajským soudem nijak netvrdil a neprokazoval, z jakého důvodu by vedlejší účastnici po tomto okamžiku nemělo vlastnické právo svědčit, resp. z jakého důvodu by neměla být vlastnicí ke dni vyhlášení rozsudku. Stěžovatel v řízení zastával tezi, že vedlejší účastnice nebyla stavebníkem a nemohla tedy vůbec být vlastnicí, a obecné soudy se s jeho tvrzeními řádně vypořádaly. Jejich závěry, že i přes neexistenci výslovné dohody o vzniku spoluvlastnictví byla prokázána konkludentní dohoda o výstavbě, mají oporu v provedeném dokazování a jsou řádně a logicky odůvodněny.

16. Ústavní soud se s Nejvyšším soudem ztotožňuje i ohledně vypořádání námitky o nedostatečném odůvodnění napadených rozsudků. I když je požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí jedním ze základních pilířů spravedlivého procesu, nelze toto právo chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněná a neshledává v nich prvky libovůle. Z hlediska požadavku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí a naplnění požadavku spravedlivosti řízení není nutné, aby soud reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku stěžovatele, postačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) ze dne 22. 9. 2009].

17. K námitce ohledně neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy musí v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k návrhovému petitu je třeba provést, případně zda a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž jsou povinny o neprovedení navrhovaného důkazu rozhodnout či vliv jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí posoudit nikoliv svévolně [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 582/01 (N 52/26 SbNU 63) ze dne 22. 4. 2002]. Okresní soud v napadeném rozsudku uvedl, z jakých důvodů neprovedl stěžovatelem navržené důkazy. Důkazy o stěžovatelově příjmu v letech 2016 až 2019 a v letech 2020 a 2021 nehodnotil pro nadbytečnost, neboť podle okresního soudu nemohly ani odvozeně prokázat dohodu s vedlejší účastnicí o kompenzaci jejích vnosů do stavby a navíc nebyly pozdější příjmy stěžovatele pro určení vlastnictví ke stavbě vzniklé v roce 2013 rozhodné. Jako nadbytečné hodnotil okresní soud i stěžovatelem navržené výslechy jeho přátel, kteří mu pomáhali s výstavbou, neboť skutkový stav byl podle okresního soudu prokázán zejména výpovědí stěžovatele. Ve vztahu ke skutkovému zjištění a právnímu posouzení věci obecnými soudy nelze tomuto odůvodnění z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

18. Podle Ústavního soudu nelze mít výhrady ani proti té části napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve které byly vypořádány námitky vůči absenci poučení podle § 118a o. s. ř. Stěžovatelova obrana proti podané žalobě neobstála nikoli proto, že by stěžovatel neunesl důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu a jeho posouzení okresním soudem. Jak uvedl Nejvyšší soud, soudy podle uvedeného ustanovení postupují tehdy, když v rámci zjišťování skutkového stavu dospějí k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat, ani vyvrátit. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. JIRSA, Jaromír. § 118a. In: JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer. Podle právního stavu k 1. 1. 2023). Pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není důvod pro postup podle uvedené ustanovení.

19. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti (právní moci) napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu