I. ÚS 487/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesené Nejvyššího soudu z důvodu rozporu s jejím právem na spravedlivý proces.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatelka vystudovala v Bělorusku lékařskou univerzitu, kde získala kvalifikaci lékaře - hygienika a epidemiologa. Po přesídlení do České republiky si chtěla nechat uznat lékařské vzdělání získané na zahraniční vysoké škole. Dne 20. 11. 2007 proto podala u Univerzity Karlovy žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Univerzita Karlova však věc postoupila Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "Ministerstvo školství" nebo "ministerstvo"), které však údajně nijak nereagovalo. Dne 3. 7. 2014 rozhodla Univerzita Karlova o postoupení věci Ostravské univerzitě, neboť shledala svoji věcnou nepříslušnost z důvodu absence akreditace v oblasti ochrany veřejného zdraví. Ostravská univerzita dne 3. 9. 2014 rozhodla o zamítnutí žádosti stěžovatelky o nostrifikaci zahraničního vzdělání. Dne 2. 12. 2014 Ministerstvo školství zamítlo stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí rektora Ostravské univerzity. Dne 7. 2. 2015 stěžovatelka podala správní žalobu proti rozhodnutí Ministerství školství. Dne 13. 7. 2017 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušil rozhodnutí Ministerstva školství i jemu předcházející rozhodnutí Ostravské univerzity, neboť dospěl k závěru, že postoupení věci Ostravské univerzitě bylo nezákonné. Dne 20. 2. 2019 Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti ministerstva a napadený rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost (nedostatečné odůvodnění). Dne 28. 5. 2020 krajský soud podruhé zrušil rozhodnutí ministerstva a Ostravské univerzity. Ostravská univerzita následně rozhodnutím ze dne 29. 9. 2020, které se stalo pravomocným dne 5. 10. 2020, uznala stěžovatelčino zahraniční vysokoškolské vzdělání jako rovnocenné českému vysokoškolskému vzdělání v oboru všeobecné lékařství. Nostrifikační řízení tudíž trvalo cca 12 let a 10 měsíců.

3. Stěžovatelka proto dne 30. 12. 2020 uplatnila u Ministerstva školství nárok na přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup, konkrétně za nepřiměřenou délku nostrifikačního řízení, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Jelikož ministerstvo tento nárok neuznalo, stěžovatelka dne 13. 7. 2021 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") správní žalobu.

4. Obvodní soud jí rozsudkem ze dne 24. 5. 2022 přiznal zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 178 115 Kč. Vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž byla vymezena kritéria pro určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Obecně vycházel ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky řízení ji zkrátil na polovinu, snížil základní částku o 30% s ohledem na procesní pasivitu stěžovatelky v prvních 6 letech řízení a následně ji zvýšil o 30% s ohledem na význam řízení pro stěžovatelku.

5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2022 shledal odvolání stěžovatelky částečně důvodným, pročež změnil zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu a stěžovatelce přiznal dalších 62 202 Kč; ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud vyšel ze základní sazby 20 000 Kč za rok řízení (tj. ze sazby na horní hranici vymezené ve stanovisku). Odmítl krácení zadostiučinění za první dva roky řízení i za procesní pasivitu stěžovatelky, zvýšil výši přiznaného zadostiučinění o 30 % za 58 % délky řízení vzhledem k významu řízení pro stěžovatelku, ale současně přiznané zadostiučinění zkrátil o 20 % z důvodu víceinstančnosti řízení.

6. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2023 zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k novému řízení. Žalované (ministerstvu) dal za pravdu v tom, že přiznané zadostiučinění se mělo za první dva roky řízení krátit na polovinu. Stěžovatelce zase dal za pravdu, že městský soud řádně neposoudil postup orgánů moci veřejné v celém řízení. Uložil mu proto, aby mj. znovu posoudil otázku (instanční) složitosti řízení.

7. Městský soud proto druhým rozsudkem ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. 55 Co 278/2022 stěžovatelce přiznal (nad rámec toho, co jí bylo přiznáno rozsudkem obvodního soudu) částku 76 873 Kč. Dle instrukcí Nejvyššího soudu zkrátil zadostiučinění za první dva roky řízení na polovinu, avšak současně změnil jeho krácení z důvodu víceinstančnosti z původních 20 % na 10 %.

8. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Podrobně se zabýval jejími námitkami stran skutkové a procesní složitosti, instanční složitosti i významu věci pro stěžovatelku. Ve vztahu k posledně uvedenému kritériu - v souladu s názorem městského soudu - uvedl, že význam řízení pro stěžovatelku se v průběhu řízení měnil, přičemž v období od 1. 1. 2009 do 15. 4. 2014 byl pouze standardní (nikoli zvýšený), jelikož v tomto období neprojevovala žádnou procesní aktivitu a navíc čerpala rodičovskou dovolenou, pročež se nejevilo, že by se v této době připravovala nebo mohla připravovat na aprobační zkoušku. Navíc stěžovatelka, ač nesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu ke zvýšenému významu řízení pro ni, v této souvislosti nic netvrdila dokonce ani po prvním (zrušujícím) rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti rozporuje způsob, jakým obecné soudy určily výši přiměřeného zadostiučinění za excesivní délku nostrifikačního řízení (celkově 257 988 Kč za řízení trvající 12 let a 10 měsíců). Má za to, že náležitě nezohlednily zcela nekompetentní, nesmyslný až svévolný postup správních orgánů v nostrifikačním řízení. Dále řádně nepřihlédly k tomu, že řízení nebylo nijak složité, naopak se jednalo o procesně i právně zcela banální a jasnou věc, u níž nelze akceptovat bezmála třináct let trvající řízení. Nakonec stěžovatelka rozporuje závěr obecných soudů, že po dobu cca 5 let byl pro ni význam řízení pouze běžný, nikoli zvýšený, neboť byla procesně neaktivní a navíc byla na rodičovské dovolené. V této souvislosti uvádí, že její několikaletá procesní pasivita byla způsobena vyjádřením Univerzity Karlovy, že nesplňuje podmínky pro uznání vzdělání v oboru všeobecné lékařství; stěžovatelka dle vlastních slov "procesně ožila" až ve chvíli, kdy její manžel "podrobnou analýzou studijních programů (iniciovanou bezproblémovým uznáním lékařského vzdělání spolužaček stěžovatelky ve Švédku a v USA na Floridě) zjistil, že podmínky pro uznání v ČR jednoznačně splňuje." To jí ovšem nelze přičítat k tíži.

10. Stěžovatelka rozporuje také praxi krácení zadostiučinění za první dva roky řízení. Dále má za to, že s ohledem na inflaci se nelze řídit stanoviskem Nejvyššího soudu, resp. že částky tam uvedené by měly být valorizovány. Nakonec rozporuje také to, že při určování výše zadostiučinění se nepřihlíží k tomu, zda byl jednotlivec se svým nárokem nakonec úspěšný nebo ne; notoričtí sudiči se proto odškodňují ve stejné výši jako jednotlivci, jejichž nárok byl oprávněný.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jenom v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11).

13. Pouhá polemika se správností výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů nebo s jejich skutkovými či právními závěry bez dalšího nesvědčí o protiústavnosti napadených rozhodnutí. Již z tohoto důvodu lze pochybovat o opodstatněnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti, jelikož je zcela prosta ústavněprávní argumentace nebo alespoň vymezení, která její základní práva a z jakých důvodů měla být porušena. Stěžovatelka na jednom místě konstatuje, že mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces, avšak nijak blíže to nerozvádí a dále jenom rozporuje způsob výpočtu přiznaného zadostiučinění.

14. I když Ústavní soud odhlédne od těchto obsahových nedostatků ústavní stížnosti, napadená rozhodnutí soudů nelze považovat za rozporná právem stěžovatelky na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Co se týče posouzení toho, jak obecné soudy aplikovaly kritéria pro určení výše zadostiučinění nebo jakou váhu v rámci toho přikládaly jednotlivým skutečnostem, zcela se míjí s rolí Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Obecné soudy všech stupňů - včetně Nejvyššího soudu - navíc řádně přihlédly ke specifickým okolnostem posuzované věci, posoudily shromážděné důkazy v rámci své volné (nikoli však libovolné) úvahy a své závěry stran toho, jaká výše přiznaného zadostiučinění se jeví jako přiměřená, řádné odůvodnily. Samotný fakt, že stěžovatelka se s tímto hodnocením neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.

15. Jde-li o problematiku valorizace základních částek pro výpočet přiměřeného zadostiučinění za excesivní délku řízení, samotné stanovení základní částky ve výši podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 nezpůsobuje protiústavnost napadených rozhodnutí. Jak Ústavní soud vyslovil např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2459/23 ze dne 15. 11. 2023 (bodech 8 až 10), skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje natolik excesivní okolnost, aby se napadená rozhodnutí stala bez dalšího rozporná s čl. 36 odst. 3 Listiny. Je tomu tak zejména proto, že uvedená základní částka zadostiučinění je pouze pomůckou, obecné soudy jsou povinny individuálně posoudit každý případ a stanovit adekvátní zadostiučinění, případně i mimo rozpětí stanovené Nejvyšším soudem v uvedeném stanovisku. Rozpor napadených rozhodnutí s čl. 36 odst. 3 Listiny by tak bylo možné konstatovat pouze tehdy, bylo-li by přiznané zadostiučinění tak nízké, že by popíralo podstatu a smysl existence tohoto základního práva. To však není nyní posuzovaný případ.

16. Ústavní považuje závěry Nejvyššího soudu za řádně odůvodněné a odpovídající zákonné úpravě i ustálené judikatuře; neshledal důvody k tomu, aby jeho rozhodnutí zrušil pro rozpor se stěžovatelčinými právy podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

17. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu