Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti GRUMANT s.r.o., sídlem Bečovská 1435, Praha 10, zastoupené JUDr. Volodymyrem Schwarzem, advokátem, sídlem U Staré pošty 744, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. Nco 70/2025-1793, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a KL - TECH s.r.o., sídlem Tylova 2119, Litvínov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka podala novou ústavní stížnost poté, co Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 371/26 z 13. 2. 2026 odmítl pro nepřípustnost její první ústavní stížnost směřující proti shora označeným rozhodnutím. Ústavní soud tehdy stížnost odmítl, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Aplikoval závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, podle něhož je nepřípustná "ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení".
2. Stěžovatelka v nové ústavní stížnosti uplatňuje totožná tvrzení o porušení jejích základních práv. Navíc však vysvětluje, že její stížnost neměla být odmítnuta pro nepřípustnost, neboť svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatelčina ústavní stížnost je formálně přípustná, přestože byla podána poté, co Ústavní soud její první ústavní stížnost proti témuž usnesení vrchního soudu odmítl. Překážku věci rozhodnuté totiž zakládá pouze rozhodnutí Ústavního soudu ve formě nálezu (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3063/24, bod 4; či II. ÚS 625/11, bod 12). Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení vrchního soudu.
4. Nic se však nezměnilo na tom, že ústavní stížnost je i nadále nepřípustná, protože směřuje proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci. Tento závěr už stěžovatelce Ústavní soud v předchozím usnesení sp. zn. I. ÚS 371/26 vysvětlil. Prostřednictvím opakované ústavní stížnosti se přitom nelze domáhat přehodnocení již vyslovených závěrů Ústavního soudu, které stěžovatelka považuje za nesprávné - (ani) proti usnesení o odmítnutí návrhu totiž není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), o čemž byla stěžovatelka řádně poučena.
5. Dříve neuplatněná argumentace se týká pouze přesahu vlastních zájmů stěžovatelky. Tento přesah musí být podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu podstatný. S ohledem na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 by stěžovatelka musela tvrdit a prokázat, proč právě v jejím případě je nezbytné, aby Ústavní soud věc přezkoumal již nyní, a nepostačí, aby se k namítanému porušení základních práv případně vyjádřil, až bude řízení před obecnými soudy skončeno a budou vyčerpány všechny procesní prostředky nápravy. Jinými slovy, stěžovatelka by musela prokázat urgentnost zásahu Ústavního soudu do probíhajícího řízení před obecnými soudy.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vysvětluje, proč jí tvrzené porušení základních práv má systémový význam, nevysvětluje ale, proč by se jím Ústavní soud neměl zabývat standardním způsobem při respektování principu subsidiarity ústavní stížnosti, tj. až po vyčerpání zákonných prostředků nápravy. Řešení některých právních otázek, které stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje, by sice samozřejmě mohlo přesahovat toto řízení. To ovšem vzhledem k normativní závaznosti nálezů Ústavního soudu platí pro takřka jakékoliv právní otázky, které by Ústavní soud řešil. Naopak to nijak neodůvodňuje nezbytnost uplatnění výjimky z principu subsidiarity ústavní stížnosti.
7. Ani další důvody, které stěžovatelka zmiňuje, přesah jejích vlastních zájmů nezakládají. Tvrzení o porušení základních práv je pojmovým znakem ústavní stížnosti [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a nepostačí tak k ospravedlnění výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Při opačném závěru by v podstatě každá ústavní stížnost tuto výjimku naplňovala a princip subsidiarity ústavní stížnosti by pozbyl svého smyslu.
8. Lze tak uzavřít, že stěžovatelčina stížnost její vlastní zájmy podstatně nepřesahuje. Ústavní stížnost je tak opět (stále) nepřípustná. Ústavní soud proto návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj