I. ÚS 5/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatel byl v minulosti (v letech 2001 až 2004) společně s další osobou trestně stíhán pro daňovou trestnou činnost. Uvedené trestní řízení bylo vůči němu ukončeno v červnu 2004, a to zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 98 T 31/2003.

3. Stěžovatel poprvé uplatnil nárok na náhradu újmy na zdraví ve výši 360 000 Kč u Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále jen "ministerstvo") dne 8. 11. 2004, (řízení vedeno pod sp. zn. 991/2004-ODSK-ODSK). Jeho žádosti vyhověno nebylo, neboť podle ministerstva nebyla najisto postavena příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a tvrzenou škodou na zdraví, jelikož stěžovatel si v žádosti stěžoval kromě trestního stíhání na řadu dalších věcí (zejm. postup orgánů daňové správy, jednání spoluobviněného, probíhající exekuční řízení a průběh občanskoprávních řízení zahájených stěžovatelem). Stěžovatel v minulosti zahájil i několik dalších řízení, v nichž se domáhal odškodnění jiných újem způsobených trestním stíháním, event. odškodnění za nezákonná rozhodnutí anebo nesprávný úřední postup v odškodňovacích řízeních.

4. V roce 2006 byl stěžovateli přiznán invalidní důchod z důvodu psychické nemoci, kterou trpí. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž byl zadán a proveden v trestním řízení, měl stěžovatel trpět přibližně od ledna nebo února 1999 smíšenou úzkostně depresivní poruchou. Stěžovatel naopak v nyní posuzovaném řízení tvrdil, že znalecký posudek je vadný a že trpí schizofrenií a řadou dalších psychických obtíží, k jejichž rozvoji došlo v souvislosti s trestním řízením.

5. Žalobou ze dne 26. 3. 2018 se stěžovatel domáhal po ministerstvu zaplacení částky 400 000 Kč s úrokem z prodlení z důvodu újmy na zdraví způsobené trestním stíháním. Uváděl, že postup orgánů činných v trestním řízení, jenž ve vztahu k němu vyústil vydáním zprošťujícího rozsudku sp. zn. 98 T 31/2003, je nutno považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.).

6. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) s tím, že s ohledem na provedené dokazování nelze postup orgánů činných v trestním řízení považovat za nesprávný ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nebyly proto splněny podmínky pro to, aby stěžovateli byla přiznána náhrada újmy za tento - nikoli nesprávný - úřední postup.

7. Krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že ačkoli je výrok rozsudku městského soudu správný, jeho odůvodnění za správné považovat nelze, a to zejména s ohledem na ministerstvem (důvodně) vznesenou námitku promlčení, kterou se měl městský soud zabývat přednostně. V této souvislosti uvedl, že zdravotní stav stěžovatele byl spolehlivě ustálen přinejmenším již v roce 2006, kdy mu byl přiznán invalidní důchod v souvislosti s jeho zdravotními potížemi, které podle stěžovatele zesílily v průběhu uvedeného trestního řízení. Nejpozději v této době - tj. dva roky po skončení trestního řízení - začala stěžovateli běžet subjektivní promlčecí lhůta, neboť již musel mít jednoznačné povědomí o tom, že mu vznikla tvrzená škoda na zdraví, jakož i o tom, kdo za ni odpovídá. Jelikož stěžovatel svůj nárok uplatnil u ministerstva až dne 1. 8. 2017, resp. žalobou dne 26. 3. 2018, je zcela zřejmé, že tak učinil opožděně. Je přitom bezpředmětné, jestli se ve věci měla uplatnit tříletá subjektivní promlčecí lhůta stanovená zákonem č. 82/1998 Sb., nebo obecná dvouletá promlčecí lhůta podle předchozího občanského zákoníku, neboť je jasné, že obě uvedené lhůty uplynuly mnoho let předtím, než stěžovatel uplatnil svůj nárok na náhradu újmy na zdraví (nejpozději v roce 2009). S přihlédnutím k tomuto mnohaletému odstupu neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že vznesení námitky promlčení ze strany ministerstva bylo v rozporu s dobrými mravy (tj. že by námitka promlčení měla zneužívající charakter nebo byla nelegitimní ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 123/2001).

8. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění zdůraznil, že krajský soud vycházel při stanovení počátku běhu promlčecí lhůty i její délky z ustálené judikatury, zejm. se řádně zabýval tím, kdy se stěžovatel dozvěděl o vzniku tvrzené újmy a o tom, kdo za ní odpovídá. Připomněl, že pro posouzení počátku běhu promlčení lhůty je podstatné, kdy újma spočívající ve změně zdravotního stavu vznikla, nikoli to, zda pořád trvá. Ze skutkových zjištění přitom neplynulo, že by se zdravotní stav stěžovatele od roku 2006 výrazně změnil, spíš naopak; subjektivní promlčecí lhůta mu proto počala běžet právě přiznáním invalidního důchodu v uvedeném roce. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na mnohaletý časový odstup mezi vznikem újmy a uplatněním nároku (více než 10 let od momentu ustálení zdravotního stavu stěžovatele, resp. více než 7 let od uplynutí promlčecí lhůty).

Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho zdravotní stav pořád není ustálen, vyvíjí se a neustále se zhoršuje. Od roku 2004 podstoupil řadu nespecifikovaných lékařských zákroků a hospitalizací. Nelze proto mít za to, že jeho zdravotní stav byl ustálen přinejmenším již v roce 2006. Promlčecí lhůta mu proto pořád neuplynula, což má odpovídat i judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Napadená rozhodnutí soudů proto považuje za přehnaně formalistická, nespravedlivá a rozporná se závěry vyslovenými v nálezech sp. zn. IV. ÚS 774/18 ze dne 27. 2. 2019 (N 34/92 SbNU 348) a sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud konstatuje, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Jejich úlohou je, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru řádně odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku promlčení stěžovatelova práva na náhradu újmy na zdraví způsobené nesprávným úředním postupem (správně: nezákonným rozhodnutím, neboť neskončilo-li trestní stíhání pravomocným odsuzujícím rozsudkem, má se za to, že usnesení o sdělení obvinění je "nezákonným rozhodnutím" ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., byť nebylo formálně zrušeno - srov. např. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 100-103), event. otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

13. Judikatura Ústavního soudu i obecných soudů již v minulosti dovodila, že náhrada újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem náhrady újmy za nezákonné rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3391/15, bod 13). Každé trestní řízení je pro obviněného, resp. obžalovaného zátěží. Trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik rozličných druhů imateriálních újem [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 2394/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 78/81 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 3391/15], včetně újmy na zdraví (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2410/23 ze dne 20. 12. 2023). Právo dotčené osoby na náhradu takto způsobené újmy však není absolutní a je závislé na konkrétních okolnostech daného stíhání [nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 10/80 SbNU 125)]. Nárok na náhradu újmy přitom obecně podléhá promlčení v zákonem stanovených lhůtách (§ 32 a 33 zákona č. 82/1998 Sb.).

14. První klíčovou námitkou stěžovatele je, že obecné soudy vadně posoudily počátek běhu promlčecí lhůty. Stěžovatel má konkrétně za to, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta mu z podstaty věci nemohla uplynout, neboť jeho zdravotní stav je doposud neustálený. Ústavní soud se s touto námitkou nemůže ztotožnit.

15. Předně je nutno poukázat na to, že stěžovatel nikterak nespecifikuje a nedokládá, v čem přesně má spočívat údajně neukončené zhoršování a léčba jeho zdravotního stavu. Jeho tvrzení jsou poněkud obecná [konkrétně uvádí, že od roku 2004 "podstoupil mnoho lékařských zákroků, hospitalizací, operací", a že se mu vracejí "děsivé zážitky způsobené (tehdy) probíhajícím bezdůvodným trestním (...) řízením, trpí věčnou únavou a vyčerpáním, náhlými kolapsy vyvolanými vzpomínkovým stresem, pocitem neodstraněné křivdy apod. (...)"] a stěžovatel na jejich podporu nepředkládá žádné důkazy. Tato tvrzení navíc svědčí spíš o pokračujícím trvání stěžovatelem tvrzené újmy, která mu měla vzniknout v minulosti, než o tom, že charakter nebo intenzita této újmy jsou pořád neustálené a mění se; na to ostatně poukazoval již Nejvyšší soud v napadeném usnesení.

16. Pokud tudíž obecné soudy dospěly k závěru, že okamžikem rozhodným pro určení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty bylo přiznání invalidního důchodu stěžovateli v roce 2006, nelze jejich závěry považovat za svévolné, rozporné s provedenými důkazy nebo nepřiměřené. Stěžovatelův zdravotní stav byl patrně stabilizován již v roce 2006, kdy mu byl z důvodu namítaných (psychických) obtíží přiznán invalidní důchod. Od tohoto momentu bylo postaveno najisto, že stěžovatel utrpěl újmu na zdraví, i to, v čem tato újma spočívá.

17. Z tohoto důvodu nelze na nyní posuzovanou věc aplikovat závěry plynoucí z nálezu sp. zn. IV. ÚS 774/18. Podstatou a skutkovým pozadím uvedeného nálezu bylo právě to, že ani odborníci (vč. ošetřujících lékařů) nebyli s to určit, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu stěžovatelky a u které z celkově deseti následných (korektivních) operací definitivně došlo ke ztrátě naděje na její plné uzdravení; bylo proto jen stěží možné vyžadovat takové odborné posouzení po stěžovatelce jakožto laikovi. V nyní projednávané věci je však situace značně odlišná, neboť stěžovatelův zdravotní stav byl postaven najisto v rámci řízení o přiznání invalidního důchodu.

18. Druhá klíčová námitka stěžovatele spočívá v tom, že vznesení námitky promlčení ministerstvem bylo v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti přirovnává svou situaci k nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15. Ústavní soud se s takovou argumentací neztotožnil. Jak správně poukázaly již obecné soudy, doba, která v citované věci uplynula mezi počátkem běhu promlčecí doby a uplatněním nároku u příslušných orgánů, byla násobně kratší, než tomu je ve stěžovatelově případě. Závěry Ústavního soudu ve výše označené věci stran mimořádné krátkosti lhůty k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy jsou proto neaplikovatelné na nyní posuzovanou věc.

19. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových základních práv, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu