I. ÚS 51/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve spojení se shora specifikovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy a osoby zmocněné k vedení obchodních společností na 5 let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody vzniklé poškozené společnosti X. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo následně rozhodnuto tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele odmítá jako zjevně neopodstatněné.

3. Proti rozsudkům krajského a vrchního soudu, jakož usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V té tvrdí, že soudy vykládaly provedené důkazy svévolně a výhradně v jeho neprospěch, což zcela odporuje zásadě volného hodnocení důkazů. Dále má za to, že rozsudky obecných soudů nenaplňují zákonné požadavky, neboť učiněné závěry ve vztahu k formě účastenství nejsou podepřeny důkazy. Pokud jde o závěr, že se stěžovatel trestné činnosti měl dopustit jako organizátor, v napadených rozhodnutích absentují zjištění a důkazy o tom, jakým způsobem měl iniciovat dohodu o spáchání trestného činu, jakým způsobem měl vyhledávat osoby, které se na tomto jednání budou podílet, udělovat pokyny a rozdělovat úkoly jednotlivým osobám, činit opatření k utajení trestné činnosti či zajišťovat odbyt výtěžku. Za zásadní pochybení a svévolný postup stěžovatel považuje také skutečnost, že nalézací soud zamítl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem předloženým obhajobou bez patřičného odůvodnění. K tomu stěžovatel uvádí judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu nelze dovodit, že by rekonstruovaly skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací.

7. Z odůvodnění rozhodnutí krajského a vrchního soudu jednoznačně vyplývá, z jakých důkazů dovodily, že se stěžovatel dopustil zvlášť závažného zločinu zpronevěry (v napadených rozhodnutích popsané neočekávané ukončení fungování společnosti X, jejíž skladových zásob se trestný čin zpronevěry týkal; vyklizení skladových zásob a neupřesnění nového místa jejich uskladnění; nekontaktnost stěžovatele po vyklizení skladových zásob; srozumění stěžovatele s ekonomickou situací ve společnosti X; nepravdivé informování o provádění inventury ve skladu apod.). Stejně tak je z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů seznatelné, jaké skutečnosti a provedené důkazy je vedly k závěru o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin zpronevěry účastenstvím ve formě organizátorství. Z provedených důkazů vyplynulo, že pokud jde o prokázanou trestnou činnost, ze strany stěžovatele se jednalo o předem připravenou akci, jejíž průběh následně také řídil (viz např. změna jednatelů společnosti X, těsně před vyskladněním; neočekávané předání výpovědi zaměstnancům; dosazení "bílého koně", který sehrál stěžovatelem připravenou roli apod.). Lze tedy uzavřít, že k závěru o stěžovatelově vině a o jeho účastenství ve formě organizátorství dospěly obecné soudy na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce důkazů, dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů nevykazuje znaky svévole.

8. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkami stran zamítnutí doplnění dokazování znaleckým posudkem a existence tzv. opomenutých důkazů. Podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Pokud jde o posuzovaný případ, navrhované vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí, nemělo zásadní význam pro posouzení otázky viny nebo právní kvalifikace trestné činnosti, což obecné soudy dostatečně vysvětlily. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že znalec z daného oboru by neměl k dispozici více podkladů, než měl v řízení již přibraný znalec. V návaznosti na dovolání stěžovatele se s námitkou zamítnutí návrhu na doplnění dokazování dostatečně vypořádal také Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud tedy neshledává porušení ústavně chráněných práv stěžovatele ani v tom, že obecné soudy zamítly doplnění dokazování provedením znaleckého posudku, který navrhovala obhajoba.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu