Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Josefa Orszulíka, zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 23 Cdo 2586/2024-233, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2023 č. j. 11 Co 107/2023-178 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. prosince 2022 č. j. 25 C 96/2021-133, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Janoštíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatel žalobou v civilním řízení domáhal určení, že je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku a domu v X, které převedl na žalovaného (nyní vedlejší účastník) kupní smlouvou v roce 2004. Stěžovatel tvrdil, že tuto smlouvu neuzavřel se záměrem převést na vedlejšího účastníka vlastnictví, nýbrž aby mu pomohl získat úvěr na koupi malé vodní elektrárny, kterou by oba spoluvlastnili. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že kupní smlouva splňovala veškeré zákonné náležitosti, stanovenou formu a obsahovala úředně ověřené podpisy smluvních stran. Stěžovatel svá tvrzení o simulované smlouvě "naoko" neprokázal. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek okresního soudu, změnil pouze nákladový výrok. Stěžovatelovo dovolání následně odmítl Nejvyšší soud. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace řízení a napadených rozhodnutí účelná, účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vysvětlil svou verzi pozadí případu. Uvedl, že vlastnil vilu v X, kde bydlel a ubytovával studenty včetně vedlejšího účastníka. Sám sebe označil za idealistu a filozofa, který překládá, vlastním nákladem vydává a pak rozdává filozofické texty. Před lety dostal nápad koupit malou vodní elektrárnu a z jejích zisků financovat své literární aktivity. Nápadu se údajně chytil vedlejší účastník s příslibem, že stěžovateli pomůže tento sen zrealizovat a stanou se spoluvlastníky elektrárny. V rámci zajištění financování koupě elektrárny stěžovatel podepsal s vedlejším účastníkem kupní smlouvu na vilu, neboť se mělo jednat o předpoklad pro poskytnutí úvěru bankou. Stěžovatel podle svých slov smlouvu podepsal, neboť měla být jen "naoko" s tím, že na něj vedlejší účastník později vilu převede zpátky. To se však nestalo, a vedlejší účastník navíc stěžovateli ani nezaplatil část kupní ceny, co měla být uhrazena v hotovosti. Malá vodní elektrárna byla skutečně zakoupena, ale podle stěžovatele se vedlejší účastník postaral, aby se stal jejím vlastníkem pouze on. V rovině ústavněprávní stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům, čímž mu znemožnily prokázat důvodnost žaloby. Šlo zejména o důkazní návrhy týkající se koupě malé vodní elektrárny v Y. Stěžovatel uvedl, že se jednalo o opomenuté důkazy a že obecné soudy porušily jeho právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Dále poukázal na rozpory mezi závěry soudů a reálným stavem ve vztahu k předstírané kupní smlouvě. Ve výsledku tak stěžovatel označil postup obecných soudů za projev libovůle porušující jeho právo na spravedlivý proces.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Otázky vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Lze shrnout, že základní požadavek spočívá v tom, aby obecné soudy svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Z hlediska ústavněprávního Ústavní soud posuzuje, zda skutková zjištění obecných soudů mají dostatečný a racionální základ, zda jejich právní závěry nejsou se skutkovými zjištěními v extrémním nesouladu a zda je podaný výklad práva ústavně souladný, resp. zda není zatížen libovůlí (např. usnesení ze dne 11. října 2023 sp. zn. III. ÚS 2462/23).
6. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Obecné soudy provedly poměrně rozsáhlé dokazování, zejména vyslechly řadu svědků, aby zjistily okolnosti předcházející a následující uzavření předmětné kupní smlouvy, jakož i širší kontext vztahující se k dřívějším vizím a plánům stěžovatele s vilou a ke vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem.
7. Zjistily, že stěžovatel ve vile stále bydlí. Za užívání pokoje s příslušenstvím nic neplatí. Vedlejší účastník s manželkou mu zajištují opravy, údržbu, obědy, platí mu internetové připojení, vodu, teplo i elektřinu. V domě probíhá dlouhodobě postupná rekonstrukce, přičemž její náklady platí vedlejší účastník. Dále soudy zjistily, že se stěžovatel v minulosti opakovaně vyjadřoval tak, že má zájem o koupi malé vodní elektrárny. Chtěl za tím účelem zastavit dům nebo ho převést na někoho jiného. Stěžovatel chtěl, aby v domě pokračovaly ezoterické a astrologické přednášky, jakož i činnost náboženské společnosti, která je nájemcem společenských prostor ve vile. Jiným osobám dříve nabízel koupi nebo převod domu do jejich vlastnictví tak, aby se o dům starali a pokračovali v činnosti, kterou sám započal. Stěžovatel opakovaně představoval vedlejšího účastníka jako nového majitele nemovitosti. Stěžovatele a vedlejšího účastníka dlouho dobu pojil přátelský vztah, společné zájmy a představy o budování programu v domě, společně plánovali rekonstrukci. Až později došlo ke změně. Stěžovatel spolu s příbuznými začal požadovat navrácení poloviny, následně celého domu (napadený rozsudek okresního soudu, bod 24).
8. Obecné soudy z toho vyvodily logický a přesvědčivý závěr, že v řízení nebyl prokázán nedostatek vážné vůle k uzavření kupní smlouvy, který by způsoboval její neplatnost (zejm. body 37-39 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud uvedený postup ani výklad neshledal za vybočující z ústavních mantinelů. Smyslem odůvodnění soudních rozhodnutí je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Potřebný rozsah odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí a od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení. Nelze jej chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363); rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí.
9. Co se týče údajných opomenutých důkazních návrhů stěžovatele, Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že obecné soudy jsou zásadně oprávněny rozhodnout, které z navržených důkazů provedou. Soudy nemusí provádět takové důkazy, které jsou navrhovány k ověření, či vyvrácení skutečností, jež nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazy, které nejsou způsobilé ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a konečně důkazy nadbytečné (např. usnesení ze dne 16. října 2024 sp. zn. I. ÚS 2165/24, bod 8). V nyní posuzovaném případě si lze představit podrobnější zdůvodnění, proč obecné soudy neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. Z napadených rozhodnutí a řízení před obecnými soudy, na které Ústavní soud nahlíží jako na jeden celek, je však i tak zřejmé, že soudy považovaly stěžovatelovy důkazní návrhy týkající se nákladnosti stěžovatelova životního stylu a dále koupě vodní elektrárny za irelevantní, respektive nadbytečné. Jejich závěry jsou založeny na tom, že nic nenasvědčovalo absenci vážnosti vůle stran kupní smlouvy a že stěžovatelova tvrzení byla rozporná (zejm. bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Takový postup splňuje zmíněné požadavky ústavnosti.
10. Konečně ani napadené usnesení Nejvyššího soudu nelze považovat za excesivní. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelovy námitky nezaložily přípustnost dovolání, aniž by se dopustil vad způsobujících protiústavnost.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu