I. ÚS 56/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2023 č. j. 20 T 13/2021-4624 uznán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, tak, že měl v srpnu 2009 jako jednatel společnosti A, předstíraným obchodem se společností B, vylákat výhodu na dani nadměrným odpočtem daně z přidané hodnoty ve výši 946 770 Kč. Podle napadeného rozsudku stěžovatel spolu s předsedou představenstva společnosti B, J. H., předstírali prodej 2 kusů počítaček archů papíru jakožto zdanitelného plnění, avšak skutečný prodej se nikdy nerealizoval. Na základě fabrikovaných daňových dokladů uplatnila společnost B, částku 946 770 Kč jako odpočet daně na vstupu. Krajský soud v rozsudku uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu v trvání 36 měsíců a současně i trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení v obchodních korporacích a družstvech na dobu 3 let.

3. Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel neúspěšné odvolání, které Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 5. března 2024 č. j. 12 To 48/2023-4725 jako nedůvodné zamítl. Nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám stran nedostatečného dokazování, opomenutých důkazů a neodůvodněných právních závěrů krajského soudu.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 30. října 2024 č. j. 8 Tdo 860/2024-4813 odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele, v němž uplatnil obdobné námitky jako v odvolání, tedy opomenutí navrhovaných důkazů a nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry nižších soudů o tom, že stěžovatelem navrhované a neprovedené důkazy jsou toliko doplňujícími a k objasnění věci již nijak více nepřispívají. Vymezil judikaturu Ústavního soudu ohledně opomenutých důkazů a seznal, že ve věci stěžovatele se o opomenuté důkazy nejedná. Dospěl k závěru, že nedošlo ani ke zjevnému rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením, neboť krajský i vrchní soud své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily.

Argumentace stěžovatele

5. Proti napadeným rozhodnutím podal stěžovatel tuto ústavní stížnost, v níž se domáhá jejich zrušení pro porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Namítá, že obecné soudy opomenuly klíčové důkazy, které v rámci řízení navrhoval. Stěžejním z nich měla být rámcová smlouva o dodávkách papíru mezi společnostmi C, a B a zprostředkovatelská smlouva mezi společností B a A. Tyto smlouvy měly dokládat, proč vystavil stěžovatel jako jednatel společnosti B, fakturu na 2 počítačky archů a proč byla fakturovaná částka vysoká. Z tohoto důkazu dle stěžovatele jasně vyplývá, že faktura, na jejímž základě byl proveden odpočet daně, není fingovaná, ale má své opodstatnění právě v těchto smlouvách. Krajský soud však dle stěžovatele nedostatečně odůvodnil, proč tento důkaz neprovedl, a omezil se pouze na obecnou argumentaci - krajský soud provedení odmítl zejména kvůli jeho neznámému původu. To však dle stěžovatele není důvod neprovedení důkazu, ale pouze doplnění dokazování stran původu tohoto důkazu, navíc i z dalšího provedeného dokazování uzavření těchto smluv vyplývá.

6. Krajský soud podle stěžovatele rovněž svévolně hodnotil důkazy provedené, když bylo prokázáno, že minimálně jedna z počítaček archů byla na základě předmětné faktury dodána, byť až v prosinci 2009. I přesto krajský soud shledal, že šlo o obchod pouze fingovaný s účelem získání výhody na dani. Byť byla počítačka archů dodána až s několikaměsíčním zpožděním, není to dle stěžovatele v obchodním styku netypické a prokazuje to, že stěžovatel nemohl jednat s úmyslem vylákat výhodu na dani, neboť od počátku se jednalo o obchod reálný. Z těchto důvodů tak stěžovatel dovozuje, že krajský soud pouze převzal skutkovou verzi obžaloby, kterou kriticky nezhodnotil, a bez prokázání úmyslu a tedy i viny stěžovatele jej odsoudil. Vrchní soud a Nejvyšší soud pak neodstranily tyto zásadní vady v rozhodnutí krajského soudu, čímž stěžovatelova práva neochránily a dopustily se tak rovněž jejich porušení.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 či usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

11. Ústavní soud tak v zásadě nemůže hodnotit dostatečnost provedeného dokazování a posuzovat, zda měl být proveden ten který důkaz, ale pouze posoudit, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily případné neprovedení důkazů. Tak se v posuzované věci stalo. Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč neprovedl jako důkaz dvě stěžovatelem navrhované smlouvy, a to vzhledem k jejich povaze i v kontextu dalšího provedeného dokazování. Účelem soudů není a nemůže být provedení vyčerpávajícího dokazování, která zcela osvětlí veškeré skutečnosti související s trestným činem. Soud je oprávněn vyhodnotit důkazy jako nadbytečné, pokud již byly dané skutečnosti dostatečně prokázány dřívějšími důkazy, nebo pokud nemají právní či skutkovou relevanci k projednávané věci.

12. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu zákonem stanoveném, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané zákonem a ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není Ústavní soud v zásadě povolán toto hodnocení posuzovat. V posuzované věci Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí jsou logicky a řádně odůvodněná a nevykazují znaky svévole. Jsou tedy souladná s čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu