Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Krejčího, zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 121/2024-134 ze dne 15. 10. 2024 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 116 C 3/2020-87 ze dne 20. 3. 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslava Kaňoka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se proti vedlejšímu účastníkovi žalobou v soudním řízení domáhal zaplacení zálohy na mzdu. Jednalo se o částku 15 262 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně. Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným rozsudkem určil, že stěžovatel nemá nárok na navrácení zálohy na mzdu (výrok I). Zároveň okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 12 095,16 Kč (výrok II). Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
2. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil výrok I rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I). Výrok II okresního soudu naopak změnil tak, že nově stěžovateli uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 9 626,76 Kč (výrok II), a současně stěžovateli uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 4 936,80 Kč. V napadeném rozsudku krajského soudu byl stěžovatel poučen o možnosti podat proti rozhodnutí soudu dovolání.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení tohoto práva stěžovatel mimo jiné spatřuje v tom, že okresní soud a krajský soud neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, ačkoliv jejich provedením byl schopen zpochybnit provedené svědecké výpovědi. Dále dodává, že obecné soudy provedly nesprávné právní posouzení věci v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, je jeho povinností posoudit, zda byly splněny všechny procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu. V tomto směru dospěl k závěru, že tyto předpoklady splněny nejsou.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 téhož zákona.
6. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud podle zjištěných informací poznamenává, že stěžovatel má stále možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu, jak plyne i z poučení rozhodnutí krajského soudu, napadeného stěžovatelem. Přípustnost dovolání posuzuje podle § 239 občanského soudního řádu Nejvyšší soud. Pokud dovolání Nejvyšší soud označí za nepřípustné, může se stěžovatel znovu obrátit na Ústavní soud. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že je-li žalované plnění svou výší bagatelní, zakládá to zásadně důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak v ústavní rovině významnou činí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021 (N 72/105 SbNU 260)].
8. Ústavní soud na závěr uvádí, že stěžovatel přitom neprokázal, ani v ústavní stížnosti netvrdil naplnění podmínek v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka