Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Bařiny, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2923/2024-639 ze dne 28. 11. 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 2/2023-505 ze dne 15. 2. 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 6 C 137/2015-139 ze dne 30. 3. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Milana Podhorského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem určil, že převod spoluvlastnického práva k nemovitým věcem (specifikovaným v rozhodnutí okresního soudu), k němuž došlo darovací smlouvou uzavřenou matkou stěžovatele jako dárkyní a stěžovatelem jako obdarovaným, je vůči vedlejšímu účastníkovi právně neúčinný. Dále rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Námitku, že stěžovateli nebyla poskytnuta dostatečná lhůta k přípravě na jednání a že soud prvního stupně nesprávně neodročil jednání za účelem ustanovení advokáta, shledal odvolací soud jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl zčásti podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako objektivně nepřípustné a ve zbývajícím rozsahu odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími namítal vadný postup okresního soudu v tom smyslu, že mu před okresním soudem nebyl ustanoven advokát, který by chránil jeho práva a že mu nebyla poskytnuta dostatečná lhůta k přípravě na jednání. Dodává, že v jiných soudních řízeních (a to i u stejného soudu) mu advokát ustanoven byl. Uvedeným tedy bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo, aby obecné soudy v obdobných věcech rozhodovaly obdobně.
6. Dále napadá postup krajského soudu, který si podle stěžovatelova názoru musel být vědom, že stěžovatel trpí závažnou psychickou chorobou, a že není způsobilý být sám účastníkem řízení. Tím, že krajský soud neodstranil procesní vadu prvoinstančního řízení a zároveň učinil závěr v extrémním nesouladu s důkazy založenými ve spise (psychická choroba), měl porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Dále tvrdí, že krajský soud nesprávně uzavřel, že stěžovatel v odvolacím řízení tvrdil novou okolnost, která měla existovat již před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve spojení s psychickou chorobou stěžovatele, neposkytnutí dostatečné přípravy k jednání a právní pomoci, nelze podle stěžovatele v jeho věci formalistický odkázat na povinnost tvrdit skutečnosti již v řízení u soudu prvního stupně.
7. Postupem Nejvyššího soudu, který odmítl řešit poukazované procesní pochybení, podle stěžovatele bylo porušeno taktéž jeho právo na spravedlivý proces. Odkaz Nejvyššího soudu na žalobu pro zmatečnost podle stěžovatele není správný, protože jeho právo být účastníkem řízení a samostatně jednat před soudem bylo porušeno pouze v řízení u okresního soudu. Řízení u odvolacího soudu proto je podle stěžovatele zatíženo pouze obecným porušením práva na spravedlivý proces. Stěžovatel současně požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, s odůvodněním, že výkonem napadených rozhodnutí může dojít ke ztrátě bydlení stěžovatele (formou prodeje nemovitostí, které byly předmětem darovací smlouvy), jakožto i bydlení jeho matky.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda byly ve stěžovatelově věci splněny procesní předpoklady pro věcné posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že občanský soudní řád v § 229 a následujících upravuje jako opravný procesní prostředek žalobu pro zmatečnost. Tento procesní institut - v občanském soudním řádu řazený mezi mimořádné opravné prostředky - má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí hrubými procesními vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Právě takové námitky stěžovatel uplatnil v podané ústavní stížnosti. Nejvyšší soud označil stěžovatelovy námitky za námitky spadající pod zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 citovaného zákona, spočívající v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
11. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost proti napadeným rozhodnutím podal, natož že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpal, tj. dosáhl rozhodnutí o něm (viz § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel má v daném případě k ochraně svých práv k dispozici jiný prostředek ochrany svých práv, žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Ústavní soud respektuje závěry obecné justice o tom, že jiný prostředek nápravy ve stěžovatelově věci existuje a z uvedených důvodů dospěl v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Sám stěžovatel ani žádné takové okolnosti v ústavní stížnosti netvrdí.
12. Ukáže-li se, že podaná žaloba pro zmatečnost nepředstavovala prostředek nápravy podle výše citovaných ustanovení, může stěžovatel podat proti napadeným rozhodnutím ústavní stížnost znovu. Lhůtu pro její podání totiž v takovém případě nelze odvíjet od doručení nyní napadených rozhodnutí, neboť by se neslučovala s právem stěžovatele na přístup k Ústavnímu soudu, aby tento soud nejprve ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následně jako opožděnou podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
13. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka