I. ÚS 598/25

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak soudy kvalifikovaly část jejího žalobou uplatněného nároku a jak se vypořádaly s otázkou uznání závazku vedlejší účastnicí.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Městský soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě stěžovatelky na zaplacení 69 340 540 Kč s příslušenstvím tak, že výrokem I uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 28 063 695,74 Kč s příslušenstvím a výrokem II žalobu v částce 41 276 844,27 Kč s příslušenstvím zamítl. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok II rozsudku městského soudu v částce 1 628 549,35 Kč (představující smluvní pokutu) s příslušenstvím, ve zbývající části rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Stěžovatelka podala proti potvrzující části rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 852/2022-434 ze dne 11. 4. 2023 odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na stěžovatelkou předestřených otázkách týkajících se účinků uznání závazku částečným plněním. Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1670/23 ze dne 28. 11. 2023 rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.

4. Jak Ústavní soud uvedl, stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela smlouvu o dílo, které bylo postupně fakturováno. Závěrečnou fakturou stěžovatelka fakturovala mimo jiné náklady na práce a výkony vzniklé v souvislosti se změnou délky provedení díla zapříčiněnou vedlejší účastnicí. Vedlejší účastnice uhradila pouze část faktury s nedoplatkem 10 574 995,75 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že šlo o fakturaci nákladů na práce na stavbě, které si strany vzájemně potvrdily, přičemž vedlejší účastnice částečným plněním faktury a nezpochybněním fakturovaných položek (s výjimkou jedné) závazek uznala a zároveň nezpochybnila, že šlo o závazek ze smlouvy. Na základě těchto tvrzení stěžovatelka dovozovala, že vedlejší účastnice uznala závazek jakožto závazek ze smlouvy o dílo, s čímž souvisí nárok na smluvní pokutu, kterou byl utvrzen nárok na včasné zaplacení ceny díla. Městský soud v napadeném rozhodnutí mj. uvedl, že "do podání žaloby žalovaný částečně plnil konečnou fakturu, takže toto plnění splňuje uznání zbytku dluhu". Nárok však posoudil jako nárok na náhradu škody, což stěžovatelka napadla v odvolání (neboť smluvní pokutou byl zajištěn jen nárok na včasné zaplacení ceny, nikoliv náhrady škody). Vrchní soud pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že "nesdílí názor soudu prvního stupně, že by částečnou úhradou faktury žalovaný žalobcův nárok uznal", a dále že "nelze za uznání závazku ... považovat ani poslední větu dopisu ze dne 19. 11. 2015, v němž žalovaný uvedl, že po započtení dobropisu může být vyúčtovaná částka uhrazena".

5. Na základě toho Ústavní soud v citovaném nálezu shledal, že se vrchní soud otázkou, zda částečné plnění na fakturu mohlo vést k uznání závazku ze smlouvy, zabýval. Stěžovatelka pak v dovolání namítala, že vrchní soud otázku uznání dluhu posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí; pokud by tuto otázku posoudil správně, musel by dospět k závěru, že k uznání nároku došlo a že jde o nárok ze smlouvy. Jinak řečeno, stěžovatelka zpochybnila nejen závěr o tom, že nejde o uznání dluhu, ale i závěr, že na tom, zda k uznání došlo, či nikoli, nezáleží, neboť uznání dluhu co do důvodu jí podle ní zajistí posouzení nároku jako nároku ze smlouvy. Pokud by tato námitka byla opodstatněná, stěžovatelka mohla s dovoláním uspět. Stěžovatelka argumentovala, že vyřešení otázky uznání závazku je předpokladem pro posouzení dalších otázek zásadních pro její nárok z titulu doplatku ceny díla a na zaplacení smluvní pokuty. Pokud tedy Nejvyšší soud uvedl, že nebyla posuzována otázka uznání závazku, ale otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty, pak stěžovatelčinu otázku interpretoval podle uvedeného nálezu nesprávně.

6. Po zrušení původního rozhodnutí Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodoval podruhé a napadeným usnesením je opět odmítl. Jak uvedl, stěžovatelka vymezila tři dovolací otázky: 1) otázku náležitostí uznání závazku podle § 323 odst. 1 obchodního zákoníku, 2) otázku posouzení částečného plnění závazku coby uznání jeho zbytku ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku a 3) otázku účinků uznání závazku. Vázán právním názorem Ústavního soudu Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud minimálně implicitně odmítl argumentaci stěžovatelky, že došlo k uznání závazku dopisem ze dne 19. 11. 2015, že částečným plněním byl uznán celý závazek, a že nárok na zaplacení 10 574 995,79 Kč s ohledem na účinky uznání musí být nárokem ze smlouvy na zaplacení části ceny díla, a nikoliv nárokem na náhradu škody.

7. Podle Nejvyššího soudu první otázka přípustnost dovolání nezakládá, jelikož závěr odvolacího soudu - podle něhož sdělení vedlejší účastnice v dopise ze dne 19. 11. 2015, že po započtení dobropisu může být vyúčtovaná částka uhrazena, nevyjadřuje jednoznačný projev vůle směřující k uznání závazku - není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přípustnost dovolání nezaložila ani třetí otázka, neboť uznání závazku má význam, pokud v řízení nevyjde najevo jeho neexistence. V posuzované věci se ale odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o povaze žalobou uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody, přičemž vyšel z toho, co v řízení vyšlo najevo, neboť takový nárok byl stěžovatelkou skutkově odůvodněn tím, že jí vznikly při provádění díla další náklady v důsledku toho, že vedlejší účastnice porušila své povinnosti. Vyšlo-li v řízení najevo, že uvedený závazek neexistoval jako nárok na zaplacení části ceny díla a že šlo o nárok na náhradu škody, nemohou se prosadit stěžovatelkou tvrzené účinky vyvratitelné domněnky uznání závazku jako nároku na zaplacení části ceny díla, neboť odvolací soud vycházel z prokázání jeho neexistence. V důsledku toho je pak dovolání ve vztahu k druhé otázce podle Nejvyššího soudu zjevně bezdůvodné, neboť i kdyby byla dána vyvratitelná domněnka uznání závazku částečným plněním, vyšlo v řízení najevo, že nebyl zajištěn smluvní pokutou, která se týkala prodlení s úhradou ceny díla.

8. V ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje, že část smluvních podmínek smlouvy o dílo, kterou uzavřela s vedlejší účastnicí, byla určena odkazem na obchodní podmínky vyhotovené podle vzoru Mezinárodní federace konzultačních inženýrů, které stanovily, že cena bude podléhat úpravám a že veškerá množství jsou množství odhadovaná a nemají být pokládána za skutečná a správná. Proceduru pro úpravu ceny díla v návaznosti na skutečný rozsah prací a výkonů obsahoval zejména čl. 12, nazvaný "Měření a oceňování". Smlouva o dílo tedy byla tzv. měřeným kontraktem, kdy cena není stanovena fixně, ale je upravována podle skutečného rozsahu prací a výkonů.

9. Stěžovatelka dne 31. 3. 2011 vystavila závěrečnou fakturu na 190 463 236,54 Kč, jejíž část vedlejší účastnice dne 27. 12. 2013 uhradila a současně vznesla námitku proti jedné z fakturovaných položek, kterou požadovala dobropisovat. V e-mailu ze dne 17. 4. 2014 k tomu uvedla, že vystaví-li stěžovatelka na uvedenou položku dobropis, doplatek bude v plné výši uhrazen v květnu 2014. Dne 27. 3. 2015 vedlejší účastnice uhradila další část faktury a dopisem ze dne 19. 11. 2015 potvrdila, že do faktury bylo nesprávně zahrnuto pouze plnění ve výši 154 689,65 Kč. Uzavřela, že po vystavení dobropisu na toto plnění může být zbývající částka uhrazena. Po vystavení dobropisu vedlejší účastnice uhradila další část faktury, částka 10 574 995,79 Kč ale zůstala neuhrazena.

10. Nezaplacená část představovala všechny náklady nezbytné pro řádné provedení a dokončení díla, které si vyžádalo stranami dohodnuté pozdější zahájení výstavby a prodloužení doby provádění díla. Tyto změny byly stranami písemně odsouhlaseny a oceněny v souladu s obchodními podmínkami a jejich realizace byla následně potvrzena. Stěžovatelka se tak tohoto nároku domáhala žalobou, v níž uplatnila i související nárok na smluvní pokutu.

11. Městský soud však posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody, což mělo fatální dopad na nárok na zaplacení smluvní pokuty, který byl zamítnut s tím, že zajištěn byl jen nárok na včasné zaplacení ceny. Také vrchní soud k odvolání stěžovatelky označil její nárok jako nárok na náhradu škody a podle stěžovatelky bez bližšího vysvětlení konstatoval, že dopis ze dne 19. 11. 2015 nelze považovat za uznání závazku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud i podruhé odmítl, a to podle stěžovatelky na základě posouzení nemajícího oporu ve skutkovém stavu ani provedeném dokazování. Nejvyšší soud se navíc údajně pokusil nad rámec své pravomoci doplnit skutková zjištění a důvody rozsudku vrchního soudu.

12. Jak stěžovatelka uvádí, písemným uznáním závazku se Nejvyšší soud podle kasačního nálezu mohl sám zabývat jen v případě, že by k tomu měl dostatečný skutkový podklad, což neměl, neboť odvolací soud učinil svůj (v porovnání se soudem prvního stupně odlišný) implicitní závěr, aniž by činil a učinil jakákoliv skutková zjištění. Nejvyšší soud tak měl napadený rozsudek zrušit, místo toho se však rozhodl chybějící skutková zjištění spekulativně dotvořit. Strohé odůvodnění vrchního soudu Nejvyšší soud nepřípustně dovysvětlil a za tím účelem se nezdráhal učinit si z dopisu vedlejší účastnice ze dne 19. 11. 2015 vlastní skutkové zjištění o projevené vůli. Při tom ignoroval úvodní část dopisu i další důkazy.

13. Uznáním závazku částečným plněním se pak Nejvyšší soud odmítl zabývat pro nadbytečnost, ačkoli posouzení uznání závazku písemným úkonem za nadbytečné nepovažoval. Závěr o nadbytečnosti navíc Nejvyšší soud opřel o chybné posouzení otázky třetí. K ní stěžovatelka zdůrazňuje, že nikdy netvrdila, že vedlejší účastnice měla porušit povinnost zajistit ve stanovené době stavební povolení a financování stavby a neovlivnit termín dokončení stavby. Naopak tvrdila a prokázala, že vedlejší účastnice byla oprávněna iniciovat změny v rozsahu prací a služeb potřebných ke zhotovení díla i v časovém rozvržení jeho realizace, že takové změny skutečně iniciovala, že strany promítly iniciované změny formou písemných dodatků, že uplatněné náklady vzniklé v souvislosti s odsouhlasenými změnami ocenily podle obchodních podmínek a že vedlejší účastnice právo stěžovatelky opakovaně uznala.

14. Do práv stěžovatelky měl konečně zasáhnout i odvolací soud, který pro účely závěru, že stěžovatelka nemá právo na zaplacení smluvní pokuty, dotvořil žalobní tvrzení stěžovatelky o údajném protiprávním jednání vedlejší účastnice a na základě toho považoval uplatněný nárok za nárok na náhradu škody. Tento závěr učinil navzdory uznání závazku, se kterým se nevypořádal.

15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

16. Ústavní soud vzhledem k tomu, že v této věci nerozhoduje poprvé, úvodem konstatuje, že Nejvyšší soud respektoval právní názor vyslovený v kasačním nálezu, který zjednodušeně řečeno spočíval v tom, že Nejvyšší soud nemůže stěžovatelčino dovolání odmítnout pouze proto, že otázka uznání závazku nebyla vrchním soudem řešena. V nyní napadeném usnesení se Nejvyšší soud předloženými otázkami kvazimeritorně zabýval, přičemž vyšel z toho, že jde o otázky vrchním soudem řešené. Jednu z dovolacích otázek pak sice Nejvyšší soud pro nadbytečnost neřešil, to nicméně bylo logickým a odůvodněným důsledkem toho, jak vypořádal otázku jinou.

17. V důsledku právě uvedeného ovšem problematika předkládaná v ústavní stížnosti ztrácí ústavní rozměr. Posouzení naplnění podmínek, resp. důsledků uznání závazku, jakož i kvalifikace uplatněných nároků je věcí obecných soudů, do které Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) zásadně nemá důvod zasahovat.

18. K jednotlivým námitkám tak lze již jen ve stručnosti a pro doplnění uvést, že soudy dostatečně vysvětlily, proč nepovažují dopis ze dne 19. 11. 2015 za uznání závazku. Vrchní soud, který uvedeným dopisem i zopakoval dokazování, uvedl, že nejde o jednoznačný projev vůle směřující k uznání závazku, což je možná strohým, nicméně srozumitelným vyjádřením právního názoru, které navíc posléze Nejvyšší soud argumentačně posílil (a shledal souladným se svou rozhodovací praxí). Stěžovatelka to vnímá jako jakési dotváření skutkových zjištění, tak tomu ale není. Šlo pouze o rozvedení argumentu, který již na základě provedeného dokazování vyslovil vrchní soud. Stěžovatelčina argumentace by - vzata do důsledku - znamenala, že by instančně nadřízené soudy (ani Ústavní soud) nemohly reagovat na námitky uplatněné v opravných prostředcích (či ústavní stížnosti) jinak než doslovným zopakováním toho, co již bylo řečeno v přezkoumávaných rozhodnutích.

19. Nejvyšší soud dostatečně odůvodnil také svůj právní názor, že vyšla-li v řízení najevo neexistence nároku na zaplacení části ceny díla (přičemž i tento přiměřeně odůvodněný závěr vyplynul již z rozhodnutí soudů nižších stupňů), nemohl být opak dovozen z případné vyvratitelné domněnky spojené s uznáním dluhu. Z toho pak logicky vyplývá poslední závěr Nejvyššího soudu, a sice že na výsledku odvolacího, resp. dovolacího řízení nemohlo nic změnit případné odlišné posouzení otázky, zda mohlo dojít k uznání dluhu částečným plněním.

20. Stěžovatelka samotnou nadbytečnost (v případě, že by šlo o nárok na náhradu škody) v zásadě nezpochybňuje, přístup Nejvyššího soudu nicméně považuje za svévolný za situace, kdy zároveň vypořádal otázku uznání závazku dopisem ze dne 19. 11. 2015, která by podle ní v takovém případě také musela být nadbytečná. I kdyby tomu tak ale bylo, svědčilo by to maximálně o tom, že Nejvyšší soud vypořádal jednu otázku v podstatě "nad rámec", v čemž porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv spatřovat nelze.

21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu