I. ÚS 6/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba o nahrazení projevu vůle stěžovatelky k uzavření kupní smlouvy, podle které stěžovatelka jako prodávající prodává vedlejší účastnici v žalobě specifikovaný pozemek (dále jen "pozemek"). V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozhodl tak, že se nahrazuje projev vůle stěžovatelky, aby uzavřela kupní smlouvu ve znění uvedeném v rozsudku, kterou se pozemek prodává vedlejší účastnici, neboť v řízení bylo prokázáno porušení zákonného předkupního práva vedlejší účastnice podle § 3056 občanského zákoníku k pozemku. Vedlejší účastnice totiž prokázala, že je vlastnicí stavby (silážního žlabu), která je zřízena na pozemku. K odvolání stěžovatelky následně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 15. 10. 2024 č. j. 22 Cdo 2377/2024-269, dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl jako nepřípustné.

3. Proti rozsudkům okresního a krajského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž tvrdí, že se jí nedostalo řádného poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. ve vztahu k tvrzení ohledně aktivní legitimace vedlejší účastnice. Okresní soud podle stěžovatelky skrze poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. pouze vedl vedlejší účastnici k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobě. Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud nezjistil existenci základního předpokladu sporu, a sice stavby jako objektu práva, krajský soud následně znovu poučil vedlejší účastnici k prokázání existence stavby, nicméně žádné další procesní kroky v řízení neumožnil. Dále stěžovatelka uvádí, že před obecnými soudy absentovalo dokazování stran existence práva užívání stavby na pozemku právního předchůdce vedlejší účastnice, kdy obecné soudy ke svému závěru dospěly pouze na základě tvrzení jediné svědkyně. Stěžovatelka tvrdí, že bylo namístě poskytnout ochranu jejím vlastnickým právům, obecné soudy však bez spravedlivého důvodu upřednostnily sporné právo vedlejší účastnice. Upozorňuje také, že nezbytné pro aplikaci předkupního práva je vyjasnění, zda byla stavba stojící na předmětném pozemku zřízena oprávněně.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Závěry soudů, že silážní žlab nacházející se na pozemku je samostatnou stavbou ve smyslu občanského zákoníku a že vedlejší účastnice je aktivně legitimovanou účastnicí, neboť prokázala, že je vlastnicí stavby, jsou dostatečně a logicky odůvodněny, přičemž obecné soudy vyšly z provedeného dokazování a z přiléhavé relevantní judikatury. Obecné soudy se rovněž odpovídajícím způsobem zabývaly otázkou, zda v případě silážního žlabu nešlo o neoprávněně vybudovanou stavbu, přičemž vysvětlily, na základě čeho shledaly, že jde o stavbu oprávněnou. Do úvahy byla vzata také skutečnost, že vedlejší účastnice prokázala, že před podáním žaloby zaslala stěžovatelce výzvu k prodeji pozemku vedlejší účastnici. Z napadených rozhodnutí je tedy zcela zřejmé, z čeho obecné soudy vycházely, když dospěly k závěru, že vedlejší účastnici svědčí zákonné předkupní právo podle § 3056 občanského zákoníku a že toto předkupní právo bylo porušeno. Z toho pak vyplývá, proč obecné soudy rozhodly o nahrazení projevu vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejší účastnicí kupní smlouvu k pozemku, na kterém se nachází stavba ve vlastnictví vedlejší účastnice.

7. K podané ústavní stížnosti lze konstatovat, že většina námitek stěžovatelky je polemikou s výkladem podústavního práva a opakováním argumentace z civilního řízení. Tyto námitky již byly vypořádány v napadených rozhodnutích, kterým z ústavněprávního hlediska není co vytknout. Stěžovatelka se v podstatě domáhá toho, aby důkazy v její věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí ve věci, a aby byla přijata její verze skutkového stavu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil (viz např. nálezy ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11 nebo ze dne 5. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2771/10). Je to však právě obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném právním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení zakládající zásah do základních práv stěžovatelky, pokud jde o provedené důkazy a závěry z nich vyvozené. Obecné soudy dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí je logické a nevykazuje znaky libovůle.

8. Stejně tak námitkami stěžovatelky týkajícími se procesního průběhu řízení uplatněnými v ústavní stížnosti se již obecné soudy zabývaly. Především Nejvyšší soud v napadeném usnesení, na jehož odůvodnění Ústavní soud v podrobnostech odkazuje, vyložil, z jakého důvodu krajský soud mohl a měl poskytnout vedlejší účastnici poučení dle § 118a o. s. ř., proč se v posuzovaném případě jedná o výjimku z neúplné apelace a věnoval se také otázce nabytí vlastnického práva vedlejší účastnice ke stavbě (tedy její aktivní legitimaci), přičemž logicky vysvětlil, z jakých skutečností bylo v rámci řízení dovozeno. Ani z procesního hlediska tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu