I. ÚS 60/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 9. 10. 2023 č. j. 64 C 225/2022-49 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 36 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 163 750 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 20 694,50 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 36 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč (výrok II.).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

4. Stěžovatel se domáhal zadostiučinění v penězích ve výši 200 000 Kč, a to za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením. Stěžovatel se měl dne 21. 2. 2017 dopustit přestupku tím, že provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Dne 5. 3. 2018 vydal Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutí č. j. MHMP 365342/2018, kterým uznal stěžovatele vinným a uložil mu pokutu ve výši 150 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. K odvolání stěžovatele byla rozhodnutím odvolacího orgánu snížena pokuta na částku 75 000 Kč a byla prodloužena doba její splatnosti. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 2. 2021. Dne 17. 5. 2022 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 A 80/2021-48 o správní žalobě stěžovatele tak, že rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel výrok o náhradě nákladů napadl ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1308/22 odmítl. Rozhodnutím ze dne 21. 6. 2022 č. j. 214/2020-190-TAXI/13 zrušil odvolací orgán předchozí rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy a řízení zastavil, neboť došlo k promlčení přestupku. Dopisem ze dne 6. 12. 2022 vedlejší účastnice k žádosti stěžovatele o poskytnutí zadostiučinění v částce 200 000 Kč uznala, že přestupkové řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Za to se omluvila. V navazujícím soudním řízení soud prvního stupně přiznal stěžovateli za první dva roky přestupkového řízení odškodné ve výši 15 000 Kč, za další dva roky po 15 000 Kč, za další 4 měsíce 6 250 Kč (poměrná část z 15 000 Kč za necelý rok), celkem ve výši 36 250 Kč; ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.).

5. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není v dané věci třeba, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, jsou všem účastníkům známy.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu se zjištěnými skutkovými závěry a na podporu svých tvrzení cituje z několika nálezů Ústavního soudu. Uvedl, že je úspěšným účastníkem správního řízení, kdy se díky svému nemalému úsilí ubránil zvůli správního orgánu, a napadená rozhodnutí jsou proto pro něj naprosto překvapivá. Ve správním řízení podle něj neexistoval jediný důkaz, který by opravňoval správní orgán k zahájení řízení, přesto správní orgány uznaly stěžovatele vinným ze spáchání přestupku. Nakonec správní soud zrušil rozhodnutí odvolacího správního orgánu a ten řízení zastavil z důvodu promlčení. Postup správních orgánů a soudní přezkum správního rozhodnutí trval extrémně dlouhou dobu, a to celkem 4 roky a 5 měsíců, proto mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích. Stěžovatel také uvádí, že v samotném správním řízení došlo k extrémnímu porušení principu legality, neboť jediným důkazem pro zahájení řízení byl exekutorský zápis, který je podle stěžovatele paaktem a je projevem zneužití pravomoci soudní exekutorky. Další námitky stěžovatele se týkají srovnání přestupkového a trestního řízení a povinnosti mlčenlivosti banky.

Procesní podmínky řízení

7. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení zabýval přípustností dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle jeho závěru přípustnost dovolání nezakládá stěžovatelem položená otázka použitelnosti informací vycházejících z nezákonného exekutorského zápisu pro účely soudního řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od vyjmenovaných usnesení Nejvyššího soudu, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Stěžovatel totiž v žalobě uvedl, že mu měla vzniknout újma v důsledku nepřiměřené délky správního řízení, jehož nedílnou součástí bylo řízení o soudním přezkumu správního rozhodnutí, nikoli v důsledku nezákonnosti exekutorského zápisu, na jehož základě bylo správní řízení zahájeno. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti tuto skutečnost nereflektují a svou úvahu, kterou již řešil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, dále rozvádí. Relevantními námitkami v ústavní stížnosti jsou však pouze ty, jež se vztahují k meritu žaloby a napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a to je výše odškodného za nepřiměřeně dlouhé řízení, resp. otázka, zda v dané věci postačuje omluva vedlejší účastnice.

11. Po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu lze konstatovat, že jím byl dostatečně odůvodněn závěr, že význam správního řízení byl pro stěžovatele nepatrný (body 20. až 30.), a že postačí konstatování porušení práva na spravedlivý proces a omluva vedlejší účastnice.

12. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatel nyní požaduje po Ústavním soudu. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy se danou problematikou zabývaly velmi podrobným způsobem a ve svých závěrech nepochybily.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu