Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Davida Máši, advokáta, sídlem Národní 138/10, Praha 1, proti výroku IV rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 208/2025-123 z 22. 10. 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, a 2) Mahoussi Josline Angele Aza - Gnandji Houenouho, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Druhá vedlejší účastnice, zastoupená advokátem, se v řízení před obecnými soudy domáhala po první vedlejší účastnici zaplacení 198 001 Kč z titulu nemajetkové újmy podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem.
2. V průběhu odvolacího řízení před Městským soudem v Praze do řízení vstoupil stěžovatel jakožto vedlejší intervenient (§ 93 občanského soudního řádu) a osobně se účastnil jednání u odvolacího soudu. Městský soud napadeným rozsudkem mimo jiné rozhodl o tom, že první vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok IV).
3. Proti uvedenému výroku IV rozsudku městského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že městský soud svým postupem porušil jeho práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel svou ústavní stížností obecným soudům vytýká zejména nedostatečné odůvodnění napadených rozsudků. "Absence právního zdůvodnění či logické úvahy představuje porušení práva na spravedlivý proces. Důsledky takového zásahu v daném případě cítí stěžovatel na své duši, na svém těle velmi negativně." Podle stěžovatele městský soud navíc při odůvodňování nákladového výroku nezohlednil písemný vstup stěžovatele do řízení a jeho nezbytnou přípravu na jednání. Zároveň má stěžovatel za to, že s ním bylo jednáno diskriminačně z důvodu jeho postavení coby vedlejšího intervenienta.
4. Ústavní soud na úvod uvádí, že stěžovatel sice petitem v doplnění ústavní stížnosti napadá jako celek rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 48 C 225/2024-72 z 25. 3. 2025 a rozsudek městského soudu č. j. 19 Co 208/2025-123 z 22. 10. 2025, nicméně obsahově se ústavní stížnost vymezuje pouze proti nákladovému výroku IV rozsudku městského soudu, kterým tento soud rozhodoval o náhradě nákladů odvolacího řízení stěžovatele jakožto vedlejšího intervenienta (jak jej tento petit stěžovatel vymezil v původní ústavní stížnosti). Z tohoto důvodu přezkoumal ústavní stížnost pouze v rozsahu daného nákladového výroku.
5. V nyní posuzované věci stěžovatel napadá nákladové výroky obecných soudů. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu náhrady nákladů řízení staví velmi zdrženlivě (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 z 17. 4. 2019). Ačkoliv i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 z 8. 4. 2025, bod 21). Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou proto zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, přitom musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici 50 000 Kč, tj. hranici bagatelnosti (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, body 11 a 34).
6. Tak tomu podle názoru Ústavního soudu bylo i v nynější věci. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel zcela zřejmě nevyčíslil požadovanou výši náhrady nákladů řízení, avšak zdejší soud se domnívá, že se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení za tři úkony ve výši 9 300 Kč, kdy částka za úkon bez daně z přidané hodnoty činí 3 100 Kč, namísto přiznaných 300 Kč. Jedná se proto o bagatelní částku ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3137/25 z 12. 11. 2025, bod 15).
7. Za dané situace bylo především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čem tkví (zcela) mimořádné okolnosti, které by případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů (usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 z 21. 5. 2014). Takovou argumentaci však stěžovatel nepředložil. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (až zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu