I. ÚS 601/25

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v roce 2023 Okresným súdem Banská Bystrica odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí. Toho se dopustil tím, že dne 13. 4. 2021 nenastoupil na základě výzvy do výkonu trestu, který mu byl uložen v roce 2018, původně jako podmíněný, avšak pro neosvědčení se ve zkušební době v roce 2021 nařízený. Na stěžovatele byl 31. 12. 2024 vydán Okresným súdom Banská Bystrica Evropský zatýkací rozkaz (dále jen "EZR"), sp. zn. T/21/2023, IČS 6123010299, na jehož základě byl stěžovatel dne 17. 1. 2025 zadržen podle § 204 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"). Stěžovatel byl poté na návrh státního zástupce napadeným usnesením Krajského soudu v Praze vzat do předběžné vazby podle § 204 odst. 5 a § 94 odst. 1 ZMSJ, neboť byla důvodná obava ze stěžovatelova útěku (resp. skrývání se) a krajský soud nedospěl k závěru, že by bylo možné nahradit vazbu jiným z ji nahrazujících institutů.

3. Proti tomuto usnesení se stěžovatel neúspěšně bránil stížností, kterou Vrchní soud v Praze druhým napadeným rozhodnutím zamítl, neboť neshledal, že by byl stěžovatel do vazby vzat bez dostatečného odůvodnění. Stejně tak nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že je nutné jako podmínku vazby posoudit rovněž meritorně i možnost vydání, neboť byl stěžovatel za zdrojový trestný čin (tedy v roce 2018) odsouzen ještě jako čtrnáctiletý a trestní stíhání za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí je jen nástrojem, jak jeho vydání na Slovensko zajistit, neboť již v minulosti bylo jeho vydání z důvodu absence podmínky vzájemné trestnosti odmítnuto. Vrchní soud uvedl, že nenáleží orgánům rozhodujícím o vazbě posuzovat motivaci vydání EZR, ale pouze jeho formální náležitosti, které byly splněny. Stran institutů nahrazujících vazbu vrchní soud došel k závěru, že je u stěžovatele důvodná obava z vyhýbání se řízení o předání, a to jak vycestováním do zahraničí, tak skrýváním se na území ČR, neboť sám uvedl, že s předáním nesouhlasí a již v minulosti se výkonu rozhodnutí vyhýbal (za což byl ostatně později odsouzen). Nelze tedy očekávat, že by se stěžovatel byl ochoten podřídit dodržování pravidel institutů nahrazujících vazbu.

4. Proti oběma vazebním rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž se domáhá jejich zrušení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv. Namítá, že soudy v rozhodování o vazbě na základě EZR musí rovněž posuzovat předmět, pro nějž byl EZR vydán, a materiální podmínky případného budoucího předání. Dle stěžovatele není případné předání možné, a tedy není možné ani stěžovatele držet ve vazbě. Soudy se však omezily pouze na formalistický přezkum podmínek vazby, aniž by vzaly v úvahu tyto okolnosti. Druhou otázkou, kterou stěžovatel ve stížnosti nadnesl, je, zda lze vydat (resp. předat) cizího státního občana na základě EZR v případě, že je jeho předmětem rozhodnutí nerozlučně spjaté s odsouzením pro trestný čin, který však podle právního řádu ČR není trestný. Stěžovatel tvrdí, že nelze, a že tedy i jeho předání je nepřípustné, protože je spjato s jeho původním odsouzením ve 14 letech, které by v ČR nebylo možné. Z těchto důvodů podle stěžovatele není možné ani jeho předání, ani vazba s ním spojená, a proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovateli nepřiznává další procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Konkrétně ve vztahu k přezkumu rozhodnutí o vazbě pak Ústavní soud setrvale opakuje, že jsou to především obecné soudy, které s povědomím o konkrétní trestní věci, stadiu, ve kterém se nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují (či trvají) vazební důvody. Do rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zasáhne jen tehdy, (1) schází-li v rozhodnutí o vazbě zákonný důvod ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny buď zcela, anebo (2) jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby extrémně odporují principům plynoucím z ústavního pořádku (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 356/16 ze dne 17. 3. 2016, bod 11; sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 či sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014).

8. Klíčová námitka stěžovatele spočívá v tom, že není přípustné vzetí do předběžné vazby na základě EZR, pokud by samotné budoucí předání nebylo možné. Této námitce však nelze přisvědčit. Při rozhodování o předběžné vazbě podle ZMJS posuzuje soud toliko formální náležitosti vydaného EZR a splnění podmínek vazby, nikoli důvody jeho vydání či další skutkové okolnosti, obdobně jako tomu je v případě řízení o "klasické" vazbě podle trestního řádu, v němž soud rovněž neposuzuje samotnou vinu za daný trestný čin (viz např. POLÁK, P. in KUBÍČEK, M., POLÁK, P., HUCLOVÁ, H. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020, k § 94 ZMJS). Soudy tedy materiálně posuzují pouze to, zda existuje důvod k uvalení vazby, v případě stěžovatele pouze obava z útěku (§ 204 ve spojení s § 94 ZMJS). Opačným postupem by soudy překračovaly jim svěřenou roli jak v rámci trestního řízení, tak na mezinárodní úrovni, pokud by měly posuzovat akty vydané jinými státy (jako je např. EZR). Okolnosti uvalení vazby obecné soudy náležitě posoudily a dospěly k ústavně souladným závěrům, ostatně v ústavní stížnosti stěžovatel ani naplnění tohoto vazebního důvodu nenapadá.

9. Namístě není ani druhá námitka stěžovatele, tedy že by případné budoucí předání na základě odsouzení za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí bylo pouze nástrojem, jak získat stěžovatele pro vykonání trestu za zdrojový trestný čin z roku 2018. Mezinárodní justiční spolupráce, zejména v oblasti vydávání a předávání k trestnímu stíhání, je založena na zásadě speciality, dle které může být po předání osoba zbavena svobody, trestně stíhána nebo na ní vykonán trest pouze pro takové jednání, pro které byla předána (§ 198 ZMJS nebo § 21 slovenského zákona č. 549/2011 Z. z., o uznávaní a výkone rozhodnutí, ktorými sa ukladá trestná sankcia spojená s odňatím slobody v Európskej únii). Stěžovatelova obava z vykonání i původního trestu z roku 2018 je za současné situace právně nepodložená.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu