Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2024 č. j. 21 Cdo 3146/2024-563, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2024 č. j. 10 Co 55/2024-480 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. dubna 2023 č. j. 30 C 300/2021-383, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a JUDr. M. N., insolvenčního správce dlužníka Agency worker company s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval coby žalovaný ve věci žaloby o zaplacení částky 8 600 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka Agency worker company s. r. o. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 8 600 000 Kč (s příslušným úrokem z prodlení). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel následně podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že podané dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání; v dovolání především rekapituloval průběh řízení a vyjadřoval svůj nesouhlas s tím, jak ve věci rozhodl odvolací soud. Dovolací přezkum je však dle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod. Závěr o přípustnosti dovolání pak nemohla založit ani námitka stěžovatele, že rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu jsou "nepřezkoumatelné", neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
3. V podané ústavní stížnosti směřující proti v záhlaví citovaným rozhodnutím stěžovatel namítá, že v jeho případě soudy nesprávně posoudily, kdo v řízení nese důkazní břemeno. Jednání soudů bylo dle něj jednostranné, soudy braly v úvahu jen tvrzení a důkazy směřující ve prospěch vedlejšího účastníka jako žalobce.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
5. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, zabýval se Ústavní soud tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, když dovolání stěžovatele odmítl s tím, že neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Postup Nejvyššího soudu hodnotil Ústavní soud však pouze obecně optikou základních práv, jejichž porušení stěžovatel tvrdí, neboť sám stěžovatel na důvody odmítnutí dovolání v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Závěr Nejvyššího soudu není ve stížnosti zpochybněn.
6. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, a tato vada dovolání nebyla ve lhůtě stanovené k jeho podání odstraněna. V podaném dovolání se stěžovatel omezil pouze na rekapitulaci průběhu řízení, brojil proti skutkovým zjištěním, případně předkládal vlastní skutkovou verzi příběhu, z níž posléze vyvozoval pro sebe výhodné právní posouzení, či obecně namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné.
7. Stěžovatel tedy nedostál povinnostem vyplývajícím z o. s. ř., pokud jde o podání dovolání. Odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání s tím, že neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti a v dovolacím řízení tak nebylo možné pokračovat, tj. odmítl jej fakticky pro vady, odpovídá jeho postup stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
8. Jde-li o napadené rozsudky Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve shora zmíněném plenárním stanovisku Ústavní soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustnou.
9. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město a rozsudku Krajského soudu v Plzni nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud nemohl nijak zohlednit, konstatuje pouze, že ve smyslu stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyhodnotil, že v nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by bylo zjištění skutkového stavu obecnými soudy natolik vadné, že by opravňovalo Ústavní soud (zcela výjimečně) ke kasačnímu zásahu namísto konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti.
10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu