I. ÚS 655/25

Odůvodnění

1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny.

2. Stěžovatelka v roce 2023 žádala o uznání platnosti zahraničního vysvědčení v České republice dokládající vzdělání na Chersonském mnohoprofilovém gymnáziu č. 20 Boryse Lavreňova na Ukrajině. Magistrát hlavního města Prahy jí nařídil vykonání nostrifikační zkoušky z předmětů základy společenských věd, zeměpis a informační a komunikační technologie, u kterých shledal významný rozdíl v hodinových dotacích v neprospěch studia na Ukrajině. Stěžovatelčino odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítlo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (vedlejší účastník, dále též "ministerstvo").

3. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí ministerstva zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem, jenž je rovněž napaden ústavní stížností. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že účelem uznání zahraničního středoškolského vzdělání není jen umožnění následného studia na vysoké škole, nýbrž i umožnění přístupu k povoláním, k jejichž výkonu je nezbytné získat střední vzdělání s maturitní zkouškou. Námitkou, že nostrifikační zkoušku lze nařídit jen při současném zjištění odlišností v rozsahu i obsahu zahraničního vzdělání, se městský soud nemusel zabývat, protože ji stěžovatelka uplatnila po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Požadavek stěžovatelky, aby jí byla nařízena nostrifikační zkouška "s přihlédnutím ke zvolenému oboru studia", odporuje smyslu a účelu zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Ve shodě s městským soudem Nejvyšší správní soud uvedl, že právě znalosti stěžovatelky z předmětů, u nichž byl zjištěn největší rozdíl v hodinových dotacích, by s ohledem na rozsah jejich výuky na Ukrajině mohly být nižší ve srovnání se znalostmi absolventů tuzemských gymnázií. Školský zákon neumožňuje zohlednit jiné skutečnosti než obsah a rozsah vzdělání absolvovaného v zahraničí, tedy ani subjektivní zájmy stěžovatelky.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že podmínkou nařízení nostrifikační zkoušky je současné zjištění odlišností v rozsahu i v obsahu zahraničního vzdělání. V obsahu vzdělání správní orgány nezjistily žádné odlišnosti. Nostrifikace v režimu školského zákona slouží jen jako předpoklad dalšího vyššího vzdělávání, přístup k některým regulovaným povoláním spadá pod zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), a působnost Ministerstva průmyslu a obchodu. Stěžovatelčino všeobecné středoškolské vzdělání bez specializace by jí neumožnilo vykonávat regulované povolání. Nostrifikace zahraničního všeobecného středoškolského vzdělání se nevyžaduje při obsazování pracovních míst cizinci a v případě uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání pro výkon regulovaného povolání se respektuje právo žadatele na volbu vzdělávání a nostrifikační či obdobná zkouška se nařizuje z předmětů či disciplín spadajících do oboru vzdělání žadatele. Jediným zákonným důvodem nostrifikace zahraničního středoškolského vzdělání tak je navazující vzdělání na vysoké škole, což měly správní orgány vzít v úvahu a stanovit nostrifikační zkoušku s přihlédnutím ke zvolenému oboru studia stěžovatelky. Měly též vzít v potaz povinné domácí úkoly, které měly na třetím stupni střední školy zásadní rozsah a byly započítány jako součást výuky.

5. I kdyby přístup správních orgánů a soudů odpovídal zákonu, je formalistický, neopodstatněný a zasahuje do práva stěžovatelky na vzdělání a volbu povolání. Vstup na vysokou školu nezávisí pouze na nostrifikaci středoškolského vzdělání, ale podléhá též přijímacímu řízení, které vyžaduje podstatně náročnější přípravu než složení nostrifikační zkoušky. Není tedy důvod vybírat jiné předměty pro nostrifikační zkoušku než ty, které se týkají zvoleného oboru studia na vysoké škole.

6. Ústavní soud v prvé řadě shledal, že v části směřující proti rozsudku městského soudu je ústavní stížnost opožděná.

7. Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem byla ve stěžovatelčině případě kasační stížnost.

8. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla stěžovatelčina kasační stížnost zamítnuta, jí byl doručen prostřednictvím jejího zástupce dne 30. prosince 2024.

9. Stěžovatelka podala dne 28. února 2025 blanketní ústavní stížnost, v níž jako napadené rozhodnutí označila pouze rozsudek Nejvyššího správního soudu. Teprve v doplnění ústavní stížnosti (na výzvu Ústavního soudu) dne 9. dubna 2025 se stěžovatelka domáhala i zrušení rozsudku Městského soudu v Praze. Nicméně, jak je zřejmé z citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu a uvedených skutečností, lhůta pro podání stížnosti proti tomuto rozhodnutí stěžovatelce uplynula dne 28. února 2025.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu odmítl pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

11. V části, v níž směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803). Ústavní soud tedy neprovádí přezkum ve stejném rozsahu jako správní soudy či dokonce správní orgány při posouzení uznání zahraničního středoškolského vzdělání stěžovatelky, jejíž námitky jsou spíše opakováním argumentace, kterou již uplatnila v řízení před obecnými soudy, a setrvávají tak v rovině podústavního práva, jehož interpretace je primárně úkolem správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu (obdobně nález ze dne 5. listopadu 2024 sp. zn. III. ÚS 466/24, body 19 a 23).

13. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je dostatečně odůvodněn v tom smyslu, že srozumitelně odpovídá na všechny stěžovatelčiny námitky, a jeho závěry lze považovat za logicky vystavěné. Nelze tedy tvrdit, že by se Nejvyšší správní soud dopustil svévole. V tom, že dospěl k odlišným závěrům, než jakých se domáhala stěžovatelka, nelze spatřovat porušení jejího práva na soudní ochranu.

14. Stěžovatelce lze v obecné rovině přisvědčit, že nostrifikace podle školského zákona je tzv. akademickým uznáváním zahraničního vzdělání, od něhož je třeba odlišovat uznávání profesní (citovaný nález sp. zn. III. ÚS 466/24, bod 27). K argumentu Nejvyššího správního soudu, že účelem nostrifikace podle školského zákona je i umožnění přístupu k některým povoláním, tudíž lze mít výhrady. Tento argument však měl spíše podpůrnou roli, nosným důvodem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (stejně jako před ním městského soudu a ministerstva) byl závěr, že rozdíl v hodinových dotacích mezi vzděláním dle českého rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia a studiem, jež stěžovatelka absolvovala na Ukrajině, je důvodem pro nařízení nostrifikační zkoušky. Tento závěr stěžovatelka prakticky nijak nezpochybňuje (s výjimkou námitky, jež není z níže uvedených důvodů přípustná) a z ústavního hlediska na něm není na první pohled nic problematického. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na to, že školský zákon nedává v rámci nostrifikace prostor pro zohlednění jiných okolností než obsahu a rozsahu studia absolvovaného v zahraničí, což je výklad, který s ohledem na znění § 108 tohoto zákona nelze považovat za svévolný.

15. Námitkou, že důvodem pro nařízení nostrifikační zkoušky mohou být pouze odlišnosti v rozsahu a zároveň v obsahu zahraničního vzdělání oproti vzdělání tuzemskému, se Ústavní soud nemůže zabývat pro její materiální nepřípustnost (k tomu viz například nálezy ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, N 163/82 SbNU 565, či ze dne 15. listopadu 2023 sp. zn. I. ÚS 1534/23, vyhlášený pod č. 64/2024 Sb.). Stěžovatelka ji totiž neuplatnila řádně v řízení před správními soudy, respektive uplatnila ji až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu koncentruje okruh žalobních bodů, jimiž se soudy mohou zabývat (v podrobnostech viz body 22 až 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nereaguje).

16. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu namítaným způsobem porušil základní práva a svobody stěžovatelky, a proto ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku městského soudu byla ústavní stížnost opožděná, jak je uvedeno výše. Ústavní soud popsaným způsobem rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu