Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti O. C., zastoupeného opatrovnicí J. C., právně zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023 č. j. 6 Tdo 1096/2023-154, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023 č. j. 2 To 25/2023-130 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2023 č. j. 102 Nt 605/2021-112, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovateli bylo v řízení před obecnými soudy uloženo psychiatrické ochranné léčení vykonávané ambulantní formou. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu s tvrzením o zásahu do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1 věty prvé, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel je pachatelem skutků, jejichž trestní stíhání policie odložila pro jeho nepříčetnost. Krajský soud po provedeném dokazování uzavřel, že došlo ke skutkům, které mají znaky činů jinak trestných (znásilnění, sexuálního nátlaku, ohrožování výchovy dítěte a šíření pornografie). O znalecké posuzování pak opřel závěr, že bez odpovídající léčby je pobyt stěžovatele na svobodě nebezpečný. Krajský soud měl pochyby, zda by opatrovnice zařídila stěžovateli dobrovolnou odbornou léčbu, považoval ji ale za schopnou zajistit řádnou spolupráci v rámci uloženého ambulantního ochranného léčení.
3. Vrchní soud stěžovatelovu stížnost proti usnesení krajského soudu zamítl jako nedůvodnou a plně se s jeho usnesením ztotožnil.
4. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání. Předchozí rozhodnutí se podle něj řádně vypořádala s otázkou naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení dle § 99 odst. 1 trestního zákoníku. Nejvyšší soud zdůraznil, že uložení ochranného léčení je podle tohoto ustanovení obligatorní. Neposuzuje se zde (na rozdíl od fakultativního uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 trestního zákoníku), zda je vzhledem k osobě pachatele vyloučeno dosáhnout účelu ochranného léčení. Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou ani námitku nevhodného druhu uloženého ochranného opatření (psychiatrického ochranného léčení).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se obecné soudy nezabývaly všemi jeho námitkami. Pro uložení ochranného léčení podle něj nebyly splněny zákonné podmínky. Poukazuje na to, že nebezpečnost pobytu osoby se posuzuje v době rozhodování o ochranném léčení. Znalecký posudek na stěžovatele byl zpracován září 2020 a krajský soud o uložení ochranného léčení rozhodl v lednu 2023. Stěžovatel dodává, že v době podání ústavní stížnosti ochranné léčení ještě neprobíhalo. Od spáchání skutků uplynula doba sedmi, resp. dvanácti let a stěžovatel se od té doby ničeho nedopustil. Soudy se vůbec nezabývaly účelností ochranného léčení. Stěžovatel dále nesouhlasí s farmakologickou léčbou a redukcí ochranného léčení na podávání antiandrogenů, je podle něj vhodné, aby je doprovázela psychoterapie. Navíc podle něj neexistuje nic jako psychiatrické ochranné léčení se sexuologickým zaměřením. Zmíněná léčiva mohou podle jeho přesvědčení předepsat pouze sexuologové, nikoliv psychiatři.
6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podal ji oprávněný stěžovatel, který je řádně zastoupen opatrovnicí a jejím prostřednictvím dále advokátem. Stěžovatel vyčerpal zákonné prostředky ochrany práv, které měl k dispozici. Ústavní soud je k projednání stížnosti příslušný.
7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není povolán k všeobecnému přezkumu použití podústavního práva obecnými soudy a může se k němu uchýlit jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. To v daném případě neshledal.
9. Uložení ochranného léčení (splnění podmínek § 99 odst. 1 trestního zákoníku), jeho ambulantní formy i jeho psychiatrické varianty je v napadených rozhodnutích podepřeno provedeným dokazováním, následným hodnocením důkazů a pečlivým zdůvodněním. Soudy ze znaleckých závěrů vyvodily i to, že lze dosáhnout účelu ochranného léčení. Tedy terapeutického působení na pachatele činu jinak trestného i snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem a situací, kdy pobyt pachatele na svobodě již není nebezpečný (srov. stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 956/2021, bod 23).
10. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu ani s nálezem sp. zn. IV. ÚS 505/02. Stěžovatel sám uznává, že tento nález se týkal ústavní formy ochranného léčení, která je ze své povahy citelnějším zásahem do života člověka. Požadavky na zjišťování podmínek pro uložení ochranného léčení, které si z tohoto nálezu lze vzít i do nyní projednávané věci, zde byly naplněny. Stěžovatelův případ se navíc liší typově jinou trestnou činností s vyšší společenskou závažností (činy jinak trestné měly povahu trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti) a soudy pracovaly s poznatky o opakování téže trestné činnosti. Nespokojily se tedy jen s paušálním odkazem na znalecké posouzení. Z žádného vyjádření během řízení nevyplynulo, že by bylo ochranné léčení zbytečné.
11. Doba uplynulá mezi zpracováním znaleckých posudků a rozhodnutím krajského soudu není natolik zásadní, aby založila protiústavnost postupu obecných soudů. A to zejména s ohledem na závěry znaleckého posouzení, že stěžovatelův stav je trvalý a může být nadále nebezpečný, jestliže bude vystaven situacím, které pro své psychopatologické poruchy nedokáže zvládnout. I přes odstup od spáchání skutků tak znalci spatřovali nebezpečnost stěžovatele pro okolí, a to i do budoucna.
12. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že by mělo ochranné léčení spočívat v medikaci, kterou podle něj psychiatři nemohou podávat. Ústavnímu soudu nicméně stejně jako obecným soudům z rekapitulace znaleckého posudku a výslechu jednoho ze znalců plyne, že ochranné léčení by mělo být zaměřeno především na psychiatrické působení, včetně případných sexuálních problémů. Tlumení sexuálního pudu antiandrogeny je podle znalců každopádně možné i v psychiatrické ambulantní léčbě se sexuologickým zaměřením, což soud rovněž zjišťoval (viz zejm. body 9 až 12 a bod 69 usnesení krajského soudu).
13. Lze dodat, že nepovažuje-li stěžovatel tuto formu ochranného léčení za efektivní a dostačující jeho situaci, nic nebrání opatrovnici nad rámec uloženého ochranného léčení, které sleduje spíše ochranu společnosti, zajistit stěžovateli adekvátní odbornou pomoc.
14. Konečně co se týče nevyhovění stěžovatelově návrhu na výslech znalce z řízení o omezení svéprávnosti stěžovatele, krajský soud adekvátně vysvětlil, proč jej považoval za nadbytečný (viz bod 54 jeho usnesení). Znalecký posudek byl navíc přečten jako listinný důkaz a stěžovatel nyní neuvádí, co měl či mohl výslech přinést nového.
15. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2025
Jan Wintr, v. r. předseda senátu