Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti CZ IZOLACE s.r.o., sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024 č. j. 33 Cdo 3132/2024-333, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2023 č. j. 29 Co 225/2023-227 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 5. 2023 č. j. 21 C 113/2021-206, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a O2 Czech Republic a.s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předchozí vývoj věci lze pro účely řízení o ústavní stížnosti shrnout následovně: a) Správní řízení: Český telekomunikační úřad (ČTÚ) rozhodnutím ze dne 12. 4. 2019 č. j. ČTÚ-53 930/2016-638/XVIII. vyř. - MaK rozhodoval o námitkách stěžovatelky proti vyřízení reklamací na vyúčtování cen za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací u vedlejší účastnice jakožto jejího poskytovatele. Zčásti námitkám vyhověl a přikázal vedlejší účastnici, aby vyúčtování o částku 16,77 Kč snížil. Zčásti - co do 7 082,64 Kč - jim nevyhověl. Toto rozhodnutí následně v řízení o rozkladu stěžovatelky potvrdila předsedkyně Rady ČTÚ rozhodnutím ze dne 18. 11. 2020 č. j. ČTÚ-25 843/2019-603. b) Soudní řízení: Proti rozhodnutí předsedkyně Rady ČTÚ podala stěžovatelka žalobu podle části V. občanského soudního řádu, kterou Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem zamítl. Tento rozsudek Městský soud v Praze napadeným usnesením zrušil a řízení zastavil. Dospěl totiž k závěru, že se obvodní soud žalobou pro překážku věci rozhodnuté neměl vůbec věcně zabývat. Stěžovatelčino dovolání pak napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné. Ke konkrétním důvodům napadených rozhodnutí se Ústavní soud vrátí níže při vlastním posouzení ústavní stížnosti.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila především shodný názor soudů, že šlo o věc rozhodnutou, takže o ní nemohly znovu rozhodovat nebo se jí zabývat. Je přesvědčena, že předložila nová tvrzení, která neuplatnila v původním řízení. Zároveň je podpořila 28 důkazními návrhy. Ty ovšem soudy nevzaly vůbec v potaz při posuzování, zda došlo ke změně okolností, pro které by bylo možné o věci znovu rozhodovat. Soudy nevysvětlily, proč navržené důkazy neprovedly.
4. Ústavní soud se před vlastním posouzením ústavní stížnosti zabýval předpoklady k jejímu projednání. Dospěl přitom k závěru, že k projednání části ústavní stížnosti je nepříslušný. Stěžovatelka napadla tři soudní rozhodnutí, městský soud však napadeným usnesením zrušil napadený rozsudek obvodního soudu a řízení o stěžovatelčině žalobě sám zastavil. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází z toho, že rozhodnutí zrušené a nahrazené pozdějším rozhodnutím už nevyvolává právní účinky a nezasahuje do základních práv. Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí (shodně usnesení sp. zn. II. ÚS 3578/25, bod 6). Ústavní stížností proti již zrušenému rozsudku obvodního soudu se proto Ústavní soud nezabýval z důvodu své nepříslušnosti (shodně usnesení sp. zn. I. ÚS 1212/25, bod 14).
5. Dále tedy Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost jen proti usnesení městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu jsou všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Podstatou tohoto případu je, zda správním orgánům a soudům bránila v projednání a rozhodnutí stěžovatelčiny věci překážka věci rozhodnuté. Stěžovatelka je přesvědčena, že do řízení přinesla nová tvrzení a odpovídající důkazy, naopak správní orgány a soudy je považovaly za irelevantní.
7. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, jehož prostřednictvím se seznámil mimo jiné s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 5. 8. 2015 č. j. 38 C 126/2013-81 a s rozsudkem Městského soudu v Praze z 14. 1. 2016 č. j. 22 Co 367/2015-103. Tyto rozsudky považoval městský soud v nynější věci za rozhodnutí bránící opětovnému projednání žaloby, kterou se stěžovatelka domáhala poskytování služeb pevné linky (Euro ISDN 2) a internetu (IOL Broadband) dle smlouvy z roku 2001 ve znění jejích dodatků. Ohledně poskytování internetu oba soudy v tehdejším řízení dospěly k tomuto závěru: stěžovatelka v roce 2010 požádala o změnu služby, vedlejší účastnice jí sdělila, že tuto službu nelze zřídit bez změny protokolu a změny modemu, s tím stěžovatelka nesouhlasila. Vedlejší účastnice nato snížila měsíční platbu za poskytování stávající služby, kterou stěžovatelka neplatila, takže jí vedlejší účastnice poskytování služby internetu v souladu se svými podmínkami i zákonem nejprve omezila a později ukončila. Ohledně poskytování služeb pevné linky městský soud v tehdejším řízení považoval stěžovatelčinu reklamaci za opodstatněnou a uložil vedlejší účastnici povinnost jí tuto službu dodávat.
8. V kontextu právě rekapitulovaných soudních rozhodnutí a stěžovatelčiny argumentace v nynějším řízení nelze napadeným rozhodnutím nic vytknout. Soudy žádná její ústavně zaručená práva neporušily. Stěžovatelka se totiž v nynějším řízení skutečně domáhala téhož: uložení povinnosti vedlejší účastnici dodávat jí služby internetu a pevné linky na základě smlouvy z roku 2001 ve znění jejích dodatků.
9. Už správní orgány ve svých rozhodnutích se touto otázkou zabývaly na podkladu reklamace vyúčtování cen, v níž stěžovatelka namítala i neposkytování zmíněných služeb v souladu s ceníkem a rozsudkem městského soudu z roku 2016. ČTÚ v odůvodnění svého rozhodnutí popsal, že vedlejší účastnice není povinna poskytovat internet a pevnou linku poskytuje, avšak v jiném tarifu, protože původně sjednaný tarif již není v její nabídce. Předsedkyně Rady ČTÚ v odůvodnění svého rozhodnutí pak doplnila, že stěžovatelce je požadovaná služba poskytována, pouze je jinak oceněna v aktuálním sazebníku vedlejší účastnice. Ačkoliv byla účtována stěžovatelce chybně, vedlo to k nižším cenám, než na které měla vedlejší účastnice po stěžovatelce nárok.
10. Jak plyne z vyžádaného soudního spisu, v řízení před soudy už se stěžovatelka domáhala pouze dodávání obou služeb, o kterém podle ní správní orgány nepřípustně nerozhodly, nikoliv přezkumu reklamačního řízení. Soudy tak stály pouze před otázkou, zda se stěžovatelčinou žalobou mohou věcně zabývat. Přes překážku věci rozhodnuté se k vlastnímu projednání věci nedostaly a dostat nemohly. Stěžovatelčiny důkazy by mohl soud vzít v potaz (a provést je, nebo zamítnout jejich provádění) pouze tehdy, pokud by se stěžovatelčinou žalobou věcně zabýval. Stěžovatelčiny návrhy na dokazování Ústavní soud proto nepovažuje za opomenuté důkazy. Navíc již z jejich výčtu v žalobě (založené ve vyžádaném spisu) je zřejmé, že jsou všechny datované před vydáním rozsudků v roce 2015 a 2016.
11. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (ústavní stížnost proti usnesení městského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu). Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu