I. ÚS 71/25

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel zároveň požádal o přednostní projednání věci a navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze shledán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Uvedeného trestného činu se dopustil ve zkratce tím, že prostřednictvím jím ovládaných společností bez zjevné ekonomické podstaty v úmyslu zkrátit daň řetězil původně reálné plnění koncovému odběrateli, kdy poslední článek řetězce vše zdanil a odvedl daň s vědomím a záměrem, že první článek řetězce nepodá přiznání k DPH, poskytnuté plnění nepřizná, a DPH tak neodvede; takovým způsobem docházelo k vykazování daňových dokladů za neexistující přijatá plnění, na jejichž základě došlo k nezákonnému uplatnění odpočtu daně a způsobení škody ČR ve výši 17 065 826 Kč.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěry soudů ohledně jeho postavení v uvedených společnostech a vznáší výhrady vůči způsobu, jakým městský soud vedl a zaprotokoloval výslech svědka. U tohoto svědka nadto poukazuje na to, že podle soudu měl být ve věci také obviněn, k čemuž však nedošlo, což mělo na trestní řízení zásadní vliv, neboť v pozici obviněného by jistě vypovídal odlišně, pokud by nevyužil svého práva nevypovídat.

4. Dále stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navrhované výslechy svědků, kteří byli slyšeni pouze v přípravném řízení, a stěžovatel tak neměl možnost je konfrontovat svými dotazy. Stejně tak soudy nevyhověly jeho návrhu na ustanovení znalce k určení výše škody, ačkoli jde o odbornou otázku. Městský soud místo toho výši škody určil sám, a to chybně. Stěžovatel konečně poznamenal, že soudy přihlédly k jeho trestní minulosti, ačkoli bylo jeho odsouzení zahlazeno.

5. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel opět poukázal na neprovedení jím navrhovaných důkazů, na rozpory ve výpovědi svědka a na chybný způsob určení výše škody. Vyjádřil také nespokojenost s prací jeho obhájce (stanoveného ex offo) v hlavním líčení.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu náleží obecným soudům, Ústavní soud do této jejich činnosti z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nezasahuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by Ústavní soud vedly ke zrušení napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však v nyní posuzované věci nedošlo.

8. Napadená rozhodnutí jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněna, a to jak ve vztahu k postavení stěžovatele v rámci jednotlivých společností (přičemž podstatný je stěžovatelův faktický vliv ve společnostech, nikoli jeho formální postavení), tak i ve vztahu k dalším stěžovatelovým námitkám včetně určení výše škody (která v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nemusela být určena znaleckým posudkem; viz např. usnesení sp. zn. 3 Tdo 578/2023 ze dne 31. 10. 2023). Na odůvodnění napadených rozhodnutí tak v zásadě postačí pro stručnost odkázat.

9. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledává ani v námitkách stěžovatele vůči výslechu svědka. Stěžovatelem vznášené výhrady jsou z hlediska jeho viny nepodstatné, což platí i pro námitku, že by uvedený svědek vypovídal jinak, pokud by byl také obviněný. Silnější procesní garance obviněných (ve srovnání se svědky), z nichž patrně stěžovatel dovozuje, že by svědek v postavení obviněného vypovídal jinak, slouží v zásadě na ochranu těchto obviněných, nikoli jiných osob (zde stěžovatele).

10. Jde-li o návrhy stěžovatele na doplnění dokazování výslechy dalších svědků, stěžovatel pomíjí, že tito svědci byli slyšeni v přípravném řízení a stěžovatel souhlasil se čtením jejich výpovědí v hlavním líčení. Svůj důkazní návrh pak stěžovatel učinil v odvolání za situace, kdy skutkový stav byl již dostatečně zjištěn soudem prvního stupně, přičemž soudy se s tímto návrhem dostatečně vypořádaly (viz bod 16 usnesení vrchního soudu a bod 29 usnesení Nejvyššího soudu). Na jejich argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti patřičným způsobem nereaguje.

11. K trestní minulosti stěžovatele bylo přihlédnuto při vyhodnocení jeho osoby a posouzení, jaký trest může nejlépe splnit sledovaný účel a zda lze nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání. Takový postup není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1797/23 ze dne 5. 9. 2023).

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrhy na odklad vykonatelnosti a na přednostní projednání věci sdílejí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu