Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Adamem Szmolenem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. září 2025 č. j. 96 Co 192/2025-218 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. dubna 2025 č. j. 11 Nc 2662/2024-160, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a L. V. a nezletilého M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů v části o určení bydliště jeho syna (nezletilého vedlejšího účastníka). Obecné soudy podle stěžovatele porušily ústavně zaručená práva stěžovatele tím, že dostatečně nevzaly v potaz předchozí neoprávněnou změnu bydliště dítěte ze strany matky.
2. Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") návrh na úpravu poměrů svého nezletilého syna. Okresní soud rozhodl mj. tak, že svěřil nezletilého do péče matky (vedlejší účastnice), určil místo bydliště nezletilého v bydlišti matky a rozhodl o styku stěžovatele. Při víkendovém styku měla nezletilého předávat matka vždy v bydlišti otce, ve všední dny pak otec v bydlišti matky. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací následně převážně potvrdil rozsudek okresního soudu, rozšířil však styk otce s nezletilým.
3. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudky okresního i krajského soudu ve výrocích, resp. jejich části o určení bydliště nezletilého. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na péči o nezletilého a na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a že do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, pokud jimi byla porušena ústavně zaručená práva účastníků. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných [viz např. usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, nebo usnesení ze dne 9. června 2025 sp. zn. I. ÚS 455/25, body 15-17].
6. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud se rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a musí jej zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti. Soudy mají usilovat o rovnoměrné vyvážení překážek spojených se zajištěním styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost a přenést je částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, pokud ovšem z objektivních důvodů a vzhledem k mimořádným okolnostem není důvod postupovat jinak (viz nález ze dne 12. března 2025 sp. zn. II. ÚS 212/25, bod 42, a tam citovaná rozhodnutí).
7. Uvedená východiska platí obzvlášť v případě, kdy rodič změní bydliště dítěte protiprávně (jednostranně). Automaticky to však neznamená, že by soud měl na návrh druhého rodiče či z úřední povinnosti obnovit dřívější stav. Vždy bude nutné posoudit důvody, které rodiče k protiprávní změně bydliště vedly a primárně zohlednit zájem dítěte (viz nález ze dne 19. března 2025 sp. zn. IV. ÚS 3446/24, bod 26).
8. Obecné soudy tyto závěry judikatury Ústavního soudu vzaly v potaz. Už okresní soud v odůvodnění svého rozsudku pečlivě a přesvědčivě vysvětlil, proč určil bydliště nezletilého u matky. I když nepostupovala při přestěhování dítěte správně, její důvody považoval soud za pochopitelné, jelikož byla vedena snahou o zajištění zázemí pro jejich syna v rámci reálných možností. Zvážil v tomto ohledu také možný budoucí vývoj a při víkendovém styku uložil matce, aby předávala dítě v bydlišti stěžovatele (viz bod 12 rozsudku okresního soudu). Krajský soud navíc styk stěžovatele rozšířil a zdůraznil vhodnost toho, aby to byla primárně matka, kdo ponese zvýšené náklady se zajištěním (alespoň víkendového) styku (viz bod 18 a 19 rozsudku krajského soudu). Za této situace proto Ústavní soud nemá důvod do závěrů obecných soudů zasahovat a zcela odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu