I. ÚS 74/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na osobní svobodu podle čl. 8 Úmluvy, principu presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 40 odst. 2 Listiny, práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny a principu rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 11. 2024 č. j. 2 Nt 804/2024-13, s právní mocí téhož dne, vzat do vazby jakožto obviněný ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se měl dopustit v době probíhajícího trestního stíhání mimo jiné pro trestný čin ublížení na zdraví. Důvodem vazby tak byla obava z pokračování v páchání trestné činnosti, tedy vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu.

3. Po právní moci usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, v níž navrhnul užití řady možných opatření nahrazujících vazbu. Této žádosti okresní soud vyhověl a stěžovatele usnesením ze dne 6. 12. 2024 č. j. 2 Nt 1102/2024-15 z vazby propustil za současného nahrazení vazby písemným slibem stěžovatele, dohledem probačního úředníka a přijetím záruky fotbalového klubu X. Vyhovění okresní soud odůvodnil zejména tím, že měl stěžovatel za dosavadní dobu ve vazbě možnost se nad svým jednáním zamyslet, že navrhované náhrady vazby jsou dostatečnými zárukami jeho řádného života a že s nabytím právní moci trestního příkazu (a s ním spojenou zkušební dobou) v jiném trestním řízení proti stěžovateli lze očekávat zlepšení jeho chování. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami s odůvodněním, že původní vazební důvod stále trvá a že vazbu v danou chvíli nelze nahradit instituty podle § 73 trestního řádu.

4. O stížnosti státního zástupce rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Praze tak, že mu vyhověl a sám znova rozhodl tak, že žádost o propuštění stěžovatele z vazby zamítl a nepřijal žádný z návrhů na nahrazení vazby. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud odmítl postup soudu I. stupně, který nekonal vazební zasedání, když v důsledku toho okresní soud nedostatečně ověřil navrhovatele záruky, kterou následně přijal bez posouzení podmínek podle § 73 odst. 2 trestního řádu. Stejně tak dle krajského soudu nemohl okresní soud bez osobního výslechu stěžovatele zjistit jeho nápravu za třítýdenní dobu trvání vazby, taktéž nemohl okresní soud předpokládat pozitivní efekt trestního příkazu na jednání stěžovatele, přičemž navíc bylo stížnostním soudem zjištěno, že proti tomuto trestnímu příkazu podal stěžovatel odpor. Krajský soud v rámci konání vazebního zasedání vyslechl stěžovatele a dále doplnil dokazování zejména stran trestní a přestupkové minulosti stěžovatele. Na základě všech skutečností pak rozhodnutí okresního soudu zrušil a žádost o propuštění z vazby zamítl. Nepřijetí institutů nahrazujících vazbu následně zdůvodnil tak, že s ohledem na předchozí trestní a přestupkovou historii stěžovatele tyto nemohou jako záruky řádného života stěžovatele obstát. Stejně tak nepřijal navrhovanou záruku fotbalového klubu, neboť v něm působil stěžovatel již v době páchání trestné činnosti beze změny v chování, a tudíž nelze uvažovat o pozitivním korektivu jeho chování; stejně tak jako v případě navrhovaných záruk otce a přítelkyně stěžovatele. Navrhovaný dohled probačního úředníka spolu s omezujícími opatřeními ve vztahu k alkoholu pak krajský soud opět pro trestní a přestupkovou historii stěžovatele odmítl rovněž.

Argumentace stěžovatele

5. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel tuto ústavní stížnost, v níž se domáhá jeho zrušení pro porušení řady jeho základních práv. Dle stěžovatele krajský soud chybně hodnotil důkazy i právní otázky rozhodné v projednávané věci. Nezískal totiž dle stěžovatele dostatek věrohodných informací a rozhodoval na základě vlastních domněnek, namísto uplatnění zásady in dubio pro reo a rozhodnutí ve prospěch stěžovatele. To se tak projevilo např. v hodnocení nabízených záruk otce a přítelkyně stěžovatele a možné spolupráce s probačním úředníkem. Tím dle stěžovatele krajský soud porušil zásadu in dubio pro reo, zásadu subsidiarity trestního řízení a zásadu kontradiktornosti řízení a právo na rovnost zbraní. Nesouhlas krajského soudu se závěry soudu okresního představuje dle stěžovatele polemiku mezi těmito dvěma soudy, a tedy i pochybnosti o správnosti některého ze závěrů. Na tyto pochybnosti je pak nutno nahlížet optikou zásady in dubio pro reo a rozhodnout tak v jeho prospěch. Dále namítal, že krajský soud také nekriticky akceptoval probíhající trestní stíhání stěžovatele v jiné věci jako relevantní okolnost pro posouzení důvodnosti trvání vazby, aniž by se zabýval vyjádřením stěžovatele, který svoji vinu v této jiné trestní věci popírá.

6. Stěžovatel dále namítá porušení práva na obhajobu, neboť dle něj krajský soud rozhodl o věci překvapivě tak, že v ní rozhodl sám. Tím stěžovateli upřel další možné opravné prostředky (vyjma užité ústavní stížnosti) namísto toho, aby věc pouze zrušil a k rozhodnutí ji vrátil okresnímu soudu, resp. s ohledem na princip subsidiarity sám krajský soud rozhodovat neměl a namísto toho měl věc vrátit okresnímu soudu, aby provedl další důkazy (jejichž neprovedení bylo kritizováno).

7. Závěrem stěžovatel uvádí, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné a nevypořádává se s námitkami stěžovatele. S ohledem na uvedené námitky stěžovatel uvádí, že je rozhodnutí krajského soudu neodůvodněné, resp. odůvodněné nepřesvědčivě, často obsahuje nepřesné informace nebo pouhé domněnky.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

11. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2663/23 ze dne 18. 10. 2023 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3301/19 ze dne 14. 11. 2019).

12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud s ohledem na respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3107/23 ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález sp. zn. III. ÚS 2498/23 ze dne 29. 11. 2023).

13. Ústavní soud neshledal důvody pro přisvědčení stěžovatelovým námitkám ve vztahu k hodnocení relevantních skutečností krajským soudem ani z nich vyvozených právních závěrů. Krajský soud dostatečně odůvodnil, proč nebylo možné vyhovět navrhovaným zárukám sportovního klubu ani osob blízkých stěžovateli, stejně jako návrhu na dohled probačního úředníka a písemnému slibu stěžovatele. Odkazuje-li krajský soud primárně na trestní a přestupkovou historii stěžovatele, jde o relevantní kritérium vztahující se k důvodu vazby stěžovatele, které je aprobováno rovněž judikaturou Ústavního soudu (srov. např. bod 22 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 2698/22 a tam citovaná judikatura). Platí, že jedním z cílů předstižné vazby, která byla v případě stěžovatele užita, je kromě zajištění účelu trestního řízení také prevence dalšího páchání trestné činnosti a s tím spojená ochrana dalších osob - ať již napadených (tedy ochrana před mstou za způsobené trestní stíhání), tak obětí zcela nových. I proto je trestní historie jedním z klíčových aspektů, které budou v případě předstižné vazby posuzovány. Jak vyplývá z usnesení sp. zn. II. ÚS 3635/17 ze dne 13. 2. 2018, soudy musí při rozhodování o vazbě vždy zohlednit celkový kontext případu a chování obviněného v minulosti.

14. Námitce stran porušení práva na obhajobu rovněž přisvědčit nelze. Nemožnost dalších opravných prostředků proti rozhodnutí stížnostního soudu v řízení o vazbě není důsledkem rozhodnutí krajského soudu, ale volbou zákonodárce. Sleduje tím zejména zásadu efektivity a hospodárnosti řízení. Nadto jsou práva stěžovatele chráněna obligatorním periodickým přezkumem trvání vazby podle § 72 odst. 1 trestního řádu, a tedy bude mít stěžovatel v případě trvání vazby opět možnost se proti ní bránit, stejně tak jako opětovným podáním žádosti o propuštění z vazby. Zájem na efektivitě a hospodárnosti řízení (a to i ve vztahu k osobě ve vazbě) sleduje i to, že ve věci rozhodl krajský soud sám namísto toho, aby věc vrátil okresnímu soudu. Tento postup mu zákon umožňuje a nevykračuje z mantinelů stanovených ústavními předpisy.

15. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud se věcí dostatečným způsobem zabýval a vysvětlil, v čem shledává důvody pro další trvání předstižné vazby, jakož i pro odchýlení se od posouzení věci okresním soudem. Srozumitelně a logicky vysvětlil, že nejsou naplněny předpoklady pro to, aby byla vazba stěžovatele nahrazena zárukou, dohledem probačního úředníka či písemným slibem stěžovatele. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí žádné nepatřičné vybočení, které by představovalo důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na předběžné projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu