Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. et Mgr. Michaelou Marešovou Haškovcovou, LL.M., advokátkou, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024 č. j. 21 Cdo 3140/2024-359, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. července 2024 č. j. 15 Co 120/2024-327 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 5. února 2024 č. j. 4 EXE 3155/2014-291, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře jako účastníků řízení a společnosti TRINITY BANK a.s., sídlem Celetná 969/40, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva tím, že nevyhověly jeho návrhu na zastavení exekuce vedené prodejem jeho nebytové jednotky.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že je na majetek stěžovatele (povinného) vedena exekuce prodejem nebytové jednotky, která byla zatížena zástavním právem na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí (oprávněnou, zástavní věřitelkou) a společností Domy Tábor s.r.o. (úvěrovou dlužnicí, developerem). Zástava zajišťovala pohledávku vedlejší účastnice z úvěrové smlouvy vůči developerovi. Stěžovatel později nabyl nebytovou jednotku od developera na základě kupní smlouvy, uhradil mu kupní cenu, nicméně developer svůj dluh vůči zástavní věřitelce neuhradil a ani on, ani stěžovatel nezajistil výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí.
3. V řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, se stěžovatel domáhal zastavení nařízené exekuce. Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") jeho návrh na zastavení exekuce zamítl. V odůvodnění usnesení odkázal zejména na předchozí spory vedené ohledně bytových či nebytových jednotek v domě č. p. X v T. v návaznosti na protiprávní jednání zástupců developera, ve kterých byli sice odlišní povinní a částečně i oprávnění, ovšem vesměs šlo o věci se stejným skutkovým základem. V souladu s těmito předcházejícími rozhodnutími dospěl okresní soud k závěru, že zástavní právo váznoucí na nebytové jednotce stěžovatele vzniklo platně a nadále trvá.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Zcela se ztotožnil s jeho závěrem o platnosti jak úvěrové, tak zástavní smlouvy. Připustil, že i když se stěžovatel stal "obětí trestného činu", stalo se tak v souvislosti s prodejem nebytové jednotky ze strany představitelů developera, nikoliv v souvislosti s uzavíráním úvěrové či zástavní smlouvy ze strany oprávněné. Přitakal tedy závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, že by byla vedlejší účastnice zainteresována na podvodném jednání developera. Krajský soud dále přisvědčil závěru okresního soudu, že k zániku zástavního práva nedošlo.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu považoval za souladné s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud k řešení předložené otázky platnosti jednání, za nějž byla osoba uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, odkázal na své dřívější rozhodnutí, které bylo skutkově prakticky totožné. K tomu uvedl, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy. Ani námitky stěžovatele, že okresní a krajský soud rezignovaly na jeho ochranu jako spotřebitele, podle Nejvyššího soudu nemohly založit přípustnost dovolání, protože jimi stěžovatel nepředložil žádnou obecnou právní otázku. V ostatních námitkách stěžovatel uplatňoval nepřípustný dovolací důvod, neboť vycházel ze skutkových závěrů, na nichž nebylo rozhodnutí krajského soudu založeno.
6. Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení okresního, krajského i Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká svévolný a arbitrární přístup s tím, že se dostatečně nevypořádal s jím nastolenými otázkami. Zdůrazňuje, že zůstala opomenuta jeho argumentace týkající se dopadu trestného činu na platnost zástavní smlouvy. Stěžovatel dále poukazuje na spotřebitelský charakter právního vztahu a upozorňuje rovněž na nutnost dodržování zásady ochrany slabší strany a principu dobrých mravů. Soudní rozhodnutí zasahují i do jeho vlastnického práva, neboť přichází o nebytovou jednotku, za kterou řádně zaplatil.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Předně je potřeba poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje naprosto totožnou argumentaci jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 179/25. Přestože se tehdy jednalo o exekuci prodejem bytové jednotky a vedlejším účastníkem (zástavním věřitelem - oprávněnou) byla jiná osoba, skutkově je nyní projednávaná věc obdobná a řeší se v ní shodné právní otázky. Ústavní soud proto v této věci pro bližší odůvodnění odkazuje právě na usnesení ze dne 5. března 2025 sp. zn. IV. ÚS 179/25, v němž vysvětlil, proč neshledal porušení základních práv stěžovatele.
9. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že i v nyní projednávané ústavní stížnosti se opakující polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů pohybuje v rovině podústavního práva, a na této úrovni již bylo vše přesvědčivě vypořádáno obecnými soudy. Ústavní soud si vyžádal napadená rozhodnutí, ze kterých je zřejmé, že se obecné soudy dostatečně zabývaly námitkami stěžovatele a vypořádaly je konzistentně s předchozími rozhodnutími v souvisejících sporech ohledně jednání developera Domy Tábor s.r.o.
10. Okresní a krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě popsaly úvahy, které je vedly k závěru o platnosti zástavní smlouvy. Zabývaly se i případnou spotřebitelskou povahou smluvního vztahu a vysvětlily, proč by ani spotřebitelská ochrana nemohla ovlivnit závěr o platnosti zástavní smlouvy (viz zejména bod 5 usnesení krajského soudu). Ani v této věci nevyplynulo žádné podezření na nestandardní jednání vedlejší účastnice, což se odráží v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz bod 18 usnesení okresního soudu).
11. Stejně tak nic nenasvědčuje tomu, že by byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele odmítnutím jeho dovolání. Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor se svou judikaturou při řešení vymezené právní otázky a odkázal k tomu na bližší odůvodnění předchozích rozhodnutí. Pakliže stěžovatel neuplatnil další námitky řádně (a v ústavní stížnosti tento závěr Nejvyššího soudu ani blíže nerozporuje), nelze ani odmítnutí dovolání v této části považovat za porušení jeho práva na přístup k soudu.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu