Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkově a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti P. I., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 3 Tdo 841/2024-834 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 13 To 271/2023-739, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud ve Svitavách uznal rozsudkem z května 2023 stěžovatele vinným přečinem krádeže, kterého se dopustil tím, že zjednodušeně řečeno neoprávněně odebíral elektrickou energii mimo měřící zařízení pomocí neměřené odbočky umístěné na hlavním domovním vedení. Okresní soud uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Dále bylo stěžovateli uloženo nahradit poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., škodu ve výši 421 913,98 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání jak stěžovatel, tak státní zástupkyně. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně viny stěžovatele. Zrušil však výrok o trestu a o náhradě škody. Znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Krajský soud uvedl, že stěžovatel byl sice již v minulosti třikrát odsouzen, a to i pro totožnou trestnou činnost, avšak vzhledem k povaze trestné činnosti není třeba přistoupit k nepodmíněnému trestu (podrobně bod 28 rozsudku krajského soudu). Poškozenou společnost ČEZ Distribuce, a. s., odkázal krajský soud s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny. Obecné soudy porušily princip presumpce neviny a napadené rozhodnutí zatížily vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkem. Závěr o počátku neoprávněného odběru elektřiny dne 3. 5. 2012 není podle stěžovatele opřen o žádný důkaz. I kdyby se připustil neoprávněný odběr, což stěžovatel odmítá, je možné jej spojit nejdříve s datem, kdy bylo distributorem provedeno měření průběžným monitorovacím systémem, které započalo dne 30. 10. 2019. Dále stěžovatel v části nazvané "Ztráty na dvou fázích a výše neoprávněného odběru" předkládá argumenty, které podle něj svědčí o tom, že tvrzená výše neoprávněného odběru elektřiny je fakticky nemožná. Konečně poukazuje na skutečnost, že nikdy nebyla nalezena nelegální přípojka, prostřednictvím které mělo ke krádeži elektřiny dojít, s čímž souvisí i námitka některých neprovedených důkazů.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě není Ústavní soud povinen podrobně reagovat na veškeré námitky, tím spíše pokud nedosahují ústavněprávní relevance, a pokud již byly řádně vypořádány obecnými soudy. V případě rozhodnutí Ústavního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu postačí, je-li usnesení stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní stížnost rekapituluje již dříve uplatněné námitky, které však byly podrobně a srozumitelně vypořádány trestními soudy. Jedná se navíc o námitky čistě skutkového charakteru. K přehodnocování dokazování v trestních věcech však Ústavní soud není jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti zásadně povolán.
7. Nejvyšší soud se, navzdory tomu, že byl oprávněn podle § 265i odst. 2 trestního řádu jen stručně uvést důvod odmítnutí dovolání, obšírně věnoval námitkám stěžovatele v bodech 21 až 44 napadeného usnesení. V těchto bodech lze přitom nalézt veškeré odpovědi na otázky, které stěžovatel v ústavní stížnosti (znovu) předkládá. V souladu s čl. 4 Ústavy se přitom výslovně věnoval také námitkám ohledně porušení základních práv stěžovatele. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti však podrobné odůvodnění Nejvyššího soudu nijak nereflektuje. Například, co se týče námitky ohledně počátku neoprávněného odběru energie, tou se Nejvyšší soud zabýval v bodě 27 odůvodnění. Soudy podle něj správně vyšly ze skutečnosti, že pokud se místo neoprávněného odběru nacházelo v nepřístupném místě stavby a toto místo nejevilo známky poškození od roku 2012 (což ostatně potvrdil i stěžovatel) pak je logický závěr, že pokud k neoprávněnému odběru docházelo prokazatelně v roce 2019, je třeba počátek takového odběru hledat již v roce 2012. Jinak řečeno, přestože kontrolní měření bylo provedeno až v roce 2019, bylo možné učinit závěr o neoprávněném odběru i zpětně k roku 2012, pokud v mezidobí nedošlo k žádným změnám na systému vedení elektřiny. Navzdory tomu stěžovatel v ústavní stížnosti znovu argumentuje tím, že kontrolní měření proběhlo až v roce 2019 - tuto skutečnost přitom trestní soudy nijak nerozporovaly, podrobně však odůvodnily, proč lze závěr o dřívějším počátku neoprávněného odběru vztáhnout již ke květnu 2012 (srov. zejména body 18, 21 a 22 rozsudku krajského soudu).
8. Stejně tak, co se týče absence nelegální přípojky, i tomuto aspektu se již trestní soudy opakovaně věnovaly. Nejvyšší soud pak shrnul, že dostatečné prozkoumání kabelu znemožnil sám stěžovatel, avšak existence nelegální přípojky bez pochyby plyne i z jiných důkazů, zejména ze znaleckého zkoumání. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že soudy neuvedly žádné důkazy pro existenci nelegální přípojky, jedná se o tvrzení nepravdivé.
9. V obdobném duchu se Nejvyšší soud věnoval i dalším námitkám, které podrobně a logicky vypořádal, a to aniž by k tomu byl striktně vzato povinen. Nejvyšší soud např. poukázal na nekonkrétnost tvrzení stěžovatele ohledně extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkem. Stěžovatel však v ústavní stížnosti znovu bez jakékoli konkretizace tuto argumentaci kopíruje. Není rolí ani povinností Ústavního soudu, aby znovu parafrázoval a shrnoval to, co již obecné soudy vícekrát odůvodnily. Soudy vycházely z mnohých důkazů, včetně znaleckého posudku, na základě kterých dospěly k závěru o vině stěžovatele. Z pohledu ústavněprávního není napadeným rozhodnutím co vytknout.
10. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2025 Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu