I. ÚS 78/26

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích domáhala vydání předběžného opatření, a to ve znění, jež odpovídá výroku usnesení téhož soudu č. j. 55 Cm 19/2025-791 ze dne 22. 4. 2025. Cílem návrhu bylo především zabránit vedlejší účastnici ve využívání databáze identifikačních a kontaktních údajů registrovaných v období od 16. 10. 1992 do 31. 12. 2023, která byla součástí programu RAALTRANS Editor. Citované vyhovující usnesení krajského soudu nebylo s odkazem na § 169 odst. 2 občanského soudního řádu odůvodněno. Vrchní soud v Praze je však pro absenci odůvodnění zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně návrhu na nařízení předběžného opatření opět vyhověl, a to usnesením č. j. 55 Cm 19/2025-1036 ze dne 29. 7. 2025.

2. Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením k odvolání vedlejší účastnice usnesení krajského soudu změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se zamítá. V odůvodnění mj. uvedl, že ve věci samé nebylo v řízení dosud zcela vyjasněno, jaké nároky v něm hodlá stěžovatelka uplatnit; návrh na předběžné opatření přitom musí být posuzován právě jen ve vztahu k nárokům, které budou uplatněny ve věci samé. Jejich specifikace je nutná pro řádné osvědčení nároku a zjištění, zda navrhované opatření zamezí vzniku nebo rozšiřování újmy z tvrzeného závadného jednání a jeho naléhavosti a přiměřenosti. Vrchní soud přitom měl za to, že stěžovatelka neosvědčila nárok samotný a neprokázala naléhavost a přiměřenost navrhovaného opatření. Stěžovatelka o zásahu ze strany vedlejší účastnice věděla delší dobu a ke dni podání návrhu bylo tvrzené závadné jednání již ukončeno a velmi pravděpodobně byl ukončen i proces přechodu některých zákazníků k žalované.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze a navrhuje odklad jeho vykonatelnosti. Namítá přitom porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Napadené usnesení vrchního soudu označuje za svévolné, nepřezkoumatelné a vykazující znaky procesního excesu. Vrchní soud měl opomenout podstatné argumenty stěžovatelky, nesprávně posoudit naléhavost věci, ignorovat ověření nároku, jakož i devastující dopad nekalé soutěže na stěžovatelku. Odmítnutím vydat předběžné opatření má být stěžovatelce působena majetková újma a v důsledku protiprávního převzetí zákazníků má být též ohrožena její svoboda podnikání.

4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá.

6. Jak Ústavní soud opakovaně upozorňuje ve své judikatuře, účelem předběžných opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovateli bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci, a přezkumné pravomoci Ústavního soudu se v zásadě vymyká [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud ve své roli orgánu ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů, v těchto věcech toliko zjišťuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole či zneužití pravomoci podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)].

7. V kontextu těchto kritérií omezeného ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou napadené usnesení bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako excesivní, a tedy také svévolné, nejsou dány. Vrchní soud své závěry odůvodnil dostatečným a srozumitelným způsobem, přičemž nelze tvrdit, že ignoroval situaci či argumentaci stěžovatelky - hodnotil je však i s ohledem na situaci vedlejší účastnice. Jeho rozhodnutí není excesem, který by pozvedl otázky výkladu civilního práva a jeho aplikace na specifické skutkové okolnosti do roviny práva ústavního. Ústavní soud tím přitom žádným způsobem nepředjímá rozhodnutí ve věci samé ani nehodnotí obecnou správnost rozhodnutí vrchního soudu. S ohledem na svou specifickou úlohu orgánu ochrany ústavnosti a omezenou míru přezkumu rozhodnutí o návrzích na nařízení předběžných opatření toliko nespatřuje důvody pro jinak mimořádný zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů před rozhodnutím ve věci samé.

8. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu, nerozhodoval Ústavní soud samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti. Tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2026

Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu