Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Miroslava Šercla a Jany Terkošové, obou zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025 č. j. 16 Co 490/2024-121, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovaná ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení. Ačkoliv stěžovatelé přesně nespecifikovali konkrétní částku, kterou jim měl napadený rozsudek na náhradě nákladů řízení odepřít, z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Tak se ostatně vyjádřili i sami stěžovatelé v ústavní stížnosti.
2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
3. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19], tím spíše ve věcech bagatelních (stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34). Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Bylo tak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili, v čem tkví zcela mimořádné okolnosti, které by bagatelnímu případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem jejich vlastních zájmů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Takové argumenty však stěžovatelé nepředložili a omezili se na polemiku s obecnými soudy. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
4. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelů. S ohledem na tento závěr a na ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu neshledal Ústavní soud důvody pro vyhovění žádosti stěžovatelů o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; tento návrh se proto s ohledem na jeho akcesoritu odmítá též.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu