I. ÚS 797/25

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít nesprávným výkladem počátku a běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Olomouci vydal dne 16. 7. 2015 rozsudek pro uznání, kterým vyhověl žalobě vedlejšího účastníka, aby mu byla stěžovatelka povinna přidělovat práci. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, řízení o něm ale bylo usnesením okresního soudu ze dne 21. 12. 2015 zastaveno (pro zpětvzetí). Dne 11. 4. 2018 podala stěžovatelka proti těmto dvěma rozhodnutím žalobu pro zmatečnost s tím, že je naplněn důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu stručně řečeno tím, že za ni v původním řízení vystupoval Petr Hejtman, který nebyl statutárním orgánem stěžovatelky a nebyl oprávněn jejím jménem jednat; jeho zájmy navíc byly v rozporu se zájmy stěžovatelky.

3. Okresní soud usnesením č. j. 16 C 135/2015-333 ze dne 28. 3. 2022 žalobě vyhověl a žalobou napadená rozhodnutí zrušil. Ke včasnosti žaloby se vyjádřil tak, že tříměsíční lhůta podle § 234 odst. 2 občanského soudního řádu ani fakticky nezačala běžet, jelikož i nadále zůstává sporné, kdo je oprávněn za stěžovatelkou jednat, neboť to zůstává předmětem soudních sporů.

4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 16 Co 144/2022-390 ze dne 19. 4. 2023 prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl. Podle krajského soudu veškeré překážky potenciálně bránící stěžovatelce jednat před soudem odpadly nejpozději 16. 7. 2016 zápisem předsedkyně Vladimíry Peřinové do obchodního rejstříku, čímž se dostal na dlouhou dobu do souladu stav faktický a registrovaný, a stěžovatelce tak nic nebránilo na rozsudek a usnesení o zastavení odvolacího řízení adekvátně reagovat. Zákonná lhůta proto uplynula 16. 10. 2016, a pokud stěžovatelka podala žalobu 11. 4. 2018, učinila tak pozdě.

5. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť shledal závěry odvolacího soudu souladnými s rozhodovací praxí. Podle ní počíná lhůta podle § 234 odst. 2 občanského soudního řádu běžet dnem, kdy byl účastníku ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat, nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat. Nevysloví-li soud neplatnost rozhodnutí orgánu právnické osoby, je toto rozhodnutí platné. Je-li přezkoumávána platnost rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu, je za právnickou osobu v řízení oprávněna jednat i osoba, jejíž volba je návrhem na zahájení řízení zpochybněna. Za této situace pak nelze uvažovat o tom, že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za právnickou osobou jednat. V době rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o neplatnosti usnesení členských schůzí o volbě Vladimíry Peřinové do funkce předsedkyně družstva, a ta tak byla oprávněna za družstvo jednat nejpozději od 22. 7. 2015.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jsou i nadále vedeny spory o platnosti členských schůzí, a tedy i o to, kdo je jejím řádně zvoleným statutárním orgánem. Soudy pak stěžovatelce dávají k tíži, že nově zapsaný statutární orgán bezodkladně nepodal žalobu pro zmatečnost, ačkoliv jeho právní postavení bylo nejisté, nový statutární orgán věděl o existenci rozsudku, ale nebyly mu známy důvody zmatečnosti, a otázka, která byla předmětem původního řízení, již navíc byla dříve pravomocně rozhodnuta v neprospěch vedlejšího účastníka. Takový požadavek stěžovatelka považuje za porušení práva na spravedlivý proces, neboť jsou tím vysoce překračovány limity zásady, že právo náleží bdělým, které se odvolací soud dovolával. Stěžovatelka také upozorňuje, že napadené usnesení vychází ze skutkových zjištění, podle kterých stěžovatelka musela vědět o usnesení o zastavení odvolacího řízení dříve než v roce 2016, což ale vychází jen z domněnek soudů, nadto se tato skutková zjištění liší od zjištění soudu prvního stupně.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil, od jakého okamžiku se odvíjí počátek subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jak dlouhá tato lhůta dle zákona je, jakož i to, že na její běh v zásadě nemají vliv probíhající soudní spory, v nichž je oprávnění určité osoby jednat za právnickou osobu zpochybněno (napadením rozhodnutí orgánu právnické osoby o volbě člena statutárního orgánu). Oproti tomu stojí vesměs stručné úvahy stěžovatelky, že je tříměsíční lhůta příliš krátká, což ale může být podnět spíše pro zákonodárce, nikoliv pro Ústavní soud, zvláště když stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost s odstupem takřka dvou let.

9. Jde-li o seznámení stěžovatelky, resp. jejího nového statutárního orgánu s rozhodnutími, která byla napadena žalobou pro zmatečnost, odvolací soud řádně vysvětlil, na základě čeho ke svým závěrům (které v tomto směru ani nejdou proti závěrům okresního soudu) dospěl, jak se navíc z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 16) podává, otázka seznámení nového statutárního orgánu stěžovatelky s rozhodnutími, která byla napadena žalobou pro zmatečnost, nebyla pro závěr o opožděnosti žaloby rozhodující.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Z důvodu procesní ekonomie se tak už ani nezabýval otázkou, zda plná moc udělená advokátovi Mgr. Sochorovi byla za stěžovatelku podepsána k tomu oprávněnou osobou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu