I. ÚS 92/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli dne 14. 5. 2021 dohodu o uspořádání majetkových poměrů na dobu po rozvodu, která nabyla účinnosti dnem 6. 11. 2021, tedy právní moci rozvodu manželství. Stěžovatelka se následně domáhala po vedlejším účastníkovi uzavření nové dohody, přičemž tvrdila, že v původně sjednané dohodě chybí podstatné náležitosti. Vedlejší účastník s uzavřením nové dohody nesouhlasil, a proto stěžovatelka podala k Okresnímu soudu Plzeň-jih žalobu na vypořádání společného jmění manželů (SJM).

2. Stěžovatelka v řízení mj. uplatnila vnos ze svého výhradního majetku do SJM ve výši 810 000 Kč, ohledně kterého nebyla dohoda o vypořádání SJM výslovně uzavřena. Tuto částku následně upřesnila na 740 000 Kč. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Nejprve shrnul, že již vypořádané SJM nelze vypořádat znovu. Věcně se pak zabýval především návrhem na uplatnění vnosu stěžovatelky. V tomto směru okresní soud uzavřel, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by byl vnos ve prospěch SJM vynaložen.

3. V odvolacím řízení následně stěžovatelka předložila výpisy z účtů, které měly uplatněný vnos potvrzovat. Tyto výpisy však nebyly jako důkaz Krajským soudem v Plzni připuštěny, což soud odůvodnil rozporem s principem neúplné apelace a nezákonností získání těchto důkazních prostředků. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud odmítl.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že spoléhala na to, že banka informace, které by svědčily o jejím vnosu do SJM, poskytne, a proto v tomto směru nevyvinula žádnou aktivitu. Okresní soud byl povinen stěžovatelce sdělit, že banka požadované informace nemůže sdělit, ihned poté, co se o tom dozvěděl. Prohlášením banky soud disponoval již na jednání dne 10. 10. 2023, na kterém k tomu však stěžovatelce nic nesdělil. Stěžovatelka se rovněž vymezuje proti nepřipuštění navrhovaných důkazů v odvolacím řízení. Důkazy prý mohla obstarat až poté, co zjistila, že je banka odmítla vydat. Do ústavně chráněných práv bylo zasaženo také argumentací krajského soudu o tom, že stěžovatelka získala důkazy z banky zřejmě nezákonným způsobem. Krajský soud v tomto smyslu nezohlednil specifika posuzované věci; pokud by banka svou ediční povinnost splnila, uvedený problém nemusel vzniknout. Krajský soud se rovněž nezabýval tím, zda jsou stěžovatelkou předložené výpisy skutečně pokryty bankovním tajemstvím a neprováděl dokazování k tomu, zda držitelé daných účtů s poskytnutím informací neprojevili souhlas.

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě není Ústavní soud povinen podrobně reagovat na veškeré námitky, tím spíše pokud nedosahují ústavněprávní relevance, a pokud již byly řádně vypořádány obecnými soudy. V případě rozhodnutí Ústavního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu postačí, je-li usnesení stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

6. Ústavní soud je soudním orgánem ústavnosti, jehož rolí není přezkoumávat, zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno. Přezkum Ústavním soudem se vztahuje pouze k tomu, zda obecné soudy neunesení důkazního břemene (a související nepřipuštění důkazů v odvolacím řízení) řádně a logicky odůvodnily. Této povinnosti soudy dostály.

7. Obecné soudy podrobně odůvodnily, z jakých důvodů žalobu zamítly a současně proč nepřipustily důkazní návrhy stěžovatelky. Okresní soud poukázal na to, že si stěžovatelka dle jejího vlastního vyjádření musela být vědoma skutečnosti, že banka s ohledem na obvyklou dobu archivace nebude moci dané výpisy poskytnout. Proto bylo na ní, aby navrhla jiné důkazy, k čemuž byla soudem opakovaně vyzvána, poprvé již na prvním jednání před soudem, avšak neučinila tak (zejména bod 25 a 29 rozsudku okresního soudu). Vnos stěžovatelky tedy nebyl prokázán.

8. I kdyby teoreticky bylo možné připustit, že okresní soud mohl stěžovatelku o negativním stanovisku banky k vydání výpisů z účtu informovat dříve, nezakládá to protiústavnost napadených rozhodnutí. Bylo totiž na stěžovatelce, aby v řízení před soudem prvního stupně v reakci na výzvy soudu sama doložila důkazy k prokázání jí tvrzených skutečností a nespoléhala se na to, že banka poskytne soudu informace, které byly pro úspěch žaloby stěžovatelky zásadní. O prokázání svých tvrzení jinými důkazními prostředky se stěžovatelka ani nepokusila.

9. Krajský soud následně řádně vysvětlil, proč se pro důkazy navržené stěžovatelkou v odvolacím řízení neuplatní žádná z výjimek z principu neúplné apelace (bod 12 rozsudku krajského soudu). Podpůrně pak odůvodnil, že k těmto důkazům by beztak nebylo možné přihlédnout, i kdyby šlo o přípustnou novotu. Stěžovatelka totiž získala důkazní prostředky nezákonně. Šlo o výpisy z účtů jiných osob, kryté bankovním tajemstvím, přičemž sama stěžovatelka, vědoma si toho, odmítla před soudem uvést podrobnější informace k tomu, jakým způsobem si výpisy z banky opatřila (bod 14 rozsudku krajského soudu). Vzhledem k tomu, že tento argument byl krajským soudem použit toliko podpůrně, nebylo povinností krajského soudu provádět další nadbytečné dokazování k prokázání toho, zda se na výpisy z účtů neuplatňuje výjimka z bankovního tajemství podle věty druhé § 38 odst. 1 zákona o bankách.

10. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2025

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu