Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatelky Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2025 č. j. 69 Co 453/2024-95, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá kasační rozhodnutí - usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým jako soud odvolací zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
2. Vedlejší účastník se žalobou domáhal u obvodního soudu částky 33 227 Kč s příslušenstvím, obvodní soud však jeho žalobu zamítl. Proti rozsudku obvodního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Z ústavní stížnosti plyne, že městský soud, aniž by se v rámci odvolacího řízení uskutečnilo jednání, zrušil svým usnesením rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka napadá toto usnesení městského soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo být slyšena podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka si uvědomuje, že nenapadá konečné rozhodnutí, ale je přesvědčena o tom, že je ústavní stížnost přípustná, protože proti porušení jejích práv se nelze efektivně bránit v rámci navazujícího řízení.
4. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že je ústavní stížnost nepřípustná.
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Zásadně nepřípustná je tak i ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí. Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Místo toho se jím otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení v pokračujícím řízení.
6. Jsou-li ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazuje soudy nižšího stupně v dalším řízení, pak lze účinné ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod dosáhnout zrušením toliko navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že v případě kolize bude mít právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném kasačním rozhodnutí. Je-li tomu tak, není přezkum kasačního rozhodnutí nezbytný [viz nález Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)].
7. Judikatura Ústavního soudu sice výjimečně umožňuje napadnout kasační rozhodnutí, ale pouze v případě, že jsou namítána taková pochybení, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením kasačního rozhodnutí (např. chybné posouzení včasnosti opravného prostředku). Každopádně zásadně platí, že aby mohlo být ústavní stížností napadeno kasační rozhodnutí, musí být soudní řízení skončeno, přičemž stěžovatel musí vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva [srov. též nález ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 561/12 (N 144/66 SbNU 191), nález ze dne 22. ledna 2019 sp. zn. II. ÚS 752/18 (N 10/92 SbNU 119), bod 43, nebo nález ze dne 26. dubna 2022 sp. zn. IV. ÚS 3026/20, bod 51].
8. Stěžovatelka považuje za jeden z důvodů pro naplnění výjimky z nepřípustnosti to, že městský soud v napadeném usnesení vyslovil závazný právní názor, ke kterému podle ní navíc došel přehodnocením skutkového stavu, aniž by uskutečnil ústní jednání, provedl dokazování a dal jí prostor k tomu se vyjádřit. Dále spatřuje později nenapravitelné porušení svých práv v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zrušení rozsudku a městský soud měl případně upřednostnit změnu rozsudku před kasací. Závěrem dodala, že rozhodnutí městského soudu bylo překvapivé.
9. Ústavní soud těmto argumentům stěžovatelky nepřisvědčil. Je třeba zdůraznit, že městský soud zrušil napadeným usnesením rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tedy nadále probíhá a stěžovatelka v něm může uplatňovat argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti a domáhat se ochrany svých práv v probíhajícím řízení. Ani uvedená výjimka z nepřípustnosti kasační stížnosti tedy nemůže být naplněna, jelikož řízení jako celek dosud neskončilo.
10. Z výše vymezené judikatury Ústavního soudu navíc jednoznačně plyne, že samotné vyslovení závazného právního názoru v kasačním rozhodnutí nezakládá samo o sobě důvod pro výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí. Stejně tak námitku, že odvolací soud přehodnotil důkazy bez jejich provedení nebo že nebyl stěžovatelce dán prostor vyjádřit se k nim, může stěžovatelka uplatnit právě v navazujícím řízení (viz též usnesení ze dne 26. března 2024 sp. zn. III. ÚS 675/24 či ze dne 25. března 2024 sp. zn. IV. ÚS 684/24). I pokud by odvolací soud překročil své pravomoci, nadále je povinností soudu prvního stupně dostát své povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatelky (viz čl. 4 Ústavy a dále např. usnesení ze dne 29. července 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. května 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16).
11. Nebude-li stěžovatelka souhlasit s výsledkem řízení před soudy a bude mít za to, že z jejich strany došlo k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit (po vyčerpání všech opravných prostředků) podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná. V případě takové ústavní stížnosti proti "skutečně" konečnému rozhodnutí soudu není vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení [viz nález ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), bod 37].
12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka netvrdí žádnou okolnost, která by mohla vést k prominutí podmínky nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky z důvodu přesahu vlastních zájmů stěžovatelky dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj