I. ÚS 954/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v návětí uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví (dále jen "státní tajemník") a Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen "SÚKL"), neboť v nich spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vyjádřit se k provedeným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny a principu vázanosti soudce zákonem zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že vláda v roce 2018 schválila systemizaci služebních a pracovních míst pro rok 2019, jejíž součástí byl i návrh na provedení systemizačních změn v SÚKL, který je promítl do vnitřních organizačních předpisů a mimo jiné zrušil služební místo ředitele sekce zdravotnických prostředků, které zastávala stěžovatelka.

3. V roce 2022 SÚKL (poté, co jeho předešlá rozhodnutí několikrát zrušil státní tajemník) rozhodl o odvolání stěžovatelky z místa představené (výrok I rozhodnutí ze dne 24. února 2022 č. j. sukl41192/2022, proti němuž směřuje ústavní stížnost) a zařadil ji na služební místo právník REG (výrok II). Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl státní tajemník rozhodnutím ze dne 30. června 2022 č. j. MZDR 19989/2022-4/PER, proti němuž stěžovatelka rovněž brojí ústavní stížností. Městský soud následně vyhověl stěžovatelčině správní žalobě, napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí státního tajemníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nepřisvědčil námitkám proti systemizaci, nicméně shledal důvodnou argumentaci stěžovatelky, že měl SÚKL zvážit, zda by pro stěžovatelku nebylo vhodné volné místo vedoucí právního oddělení v odboru zdravotnických prostředků.

4. Státní tajemník v návaznosti na rozhodnutí městského soudu rozhodnutím ze dne 30. října 2024 č. j. MZDR 28400/2024-4/PER potvrdil výrok I rozhodnutí SÚKL o odvolání stěžovatelky z místa představené (výrok I, proti němuž stěžovatelka nyní brojí ústavní stížností) a ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí SÚKL zrušil.

5. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro (subjektivní) nepřípustnost. Upozornil, že stěžovatelka byla v řízení před městským soudem procesně plně úspěšná a kasační stížností se nedomáhá jiného výroku, pouze změny právního názoru městského soudu o zákonnosti procesu přijetí systemizace. Taková kasační stížnost však směřuje jen proti důvodům rozsudku městského soudu, a je tedy nepřípustná podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud věc posoudil nesprávně a i přes formálně vyhovující rozsudek jí hrozí skončení služebního poměru v důsledku uplynutí tříměsíční lhůty, po které by byla zařazena mimo výkon služby. Stěžovatelka se tak nemusí domoci ochrany proti postupu SÚKL a státního tajemníka, neboť její služební poměr může skončit dříve, než znovu absolvuje celý proces správního a soudního řízení. Stěžovatelka sice proti novému rozhodnutí státního tajemníka (ze dne 30. října 2024 č. j. MZDR 28400/2024-4/PER) podala žalobu, státní tajemník však namítl překážku věci rozsouzené. O žalobě dosud nebylo rozhodnuto. SÚKL stěžovatelku dne 13. prosince 2024 zařadil na služební místo referent zahraničních vztahů, jeho rozhodnutí však státní tajemník k odvolání stěžovatelky zrušil. Nyní je stěžovatelka na překážkách v práci na straně zaměstnavatele, na kterých setrvá do opětovného zařazení na jiné vhodné služební místo nebo mimo výkon služby. Pokud bude stěžovatelčina žaloba proti novému rozhodnutí státního tajemníka odmítnuta, stěžovatelka již nebude mít jak se bránit. Nejvyšší správní soud tak svým formalistickým přístupem porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Navíc vycházel z toho, že stěžovatelka ve své argumentaci citovala odlišné rozhodnutí, než na které ve skutečnosti odkazovala, a to v důsledku jednoduché chyby v psaní, a argumentaci stěžovatelky tak vlastně vůbec nevzal v úvahu.

7. Stěžovatelka dále namítla podjatost úředních osob (služebního orgánu), které v její věci rozhodovaly. Městský soud měl též vyjít z podkladu připraveného podjatou osobou, s níž před ústním jednáním dokonce telefonicky komunikoval, a vzal za prokázané tvrzení zaměstnankyně SÚKL, které bylo účelové a nepodložené, aniž stěžovatelce umožnil se k němu vyjádřit. Stěžovatelka rovněž zpochybnila úvahu městského soudu ohledně efektivity opatření, jež SÚKL přijal v návaznosti na systemizaci. Tím, že městský soud vzal za prokázaný enormní počet nevyřízených správních řízení v sekci řízené stěžovatelkou, aniž se zabýval jejími námitkami, měl městský soud poškodit její dobré jméno.

8. Ústavní soud shledal, že je namístě ústavní stížnost odmítnout, přičemž ke každému z napadených rozhodnutí jej k tomu vede jiný důvod.

9. V části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Setrvale zastávaný výklad Nejvyššího správního soudu, že kasační stížnosti žalobců proti vyhovujícím rozsudkům krajských soudů směřují jen proti důvodům těchto rozhodnutí, a jsou tudíž nepřípustné, byl před Ústavním soudem zpochybňován opakovaně, nicméně nikdy na něm Ústavní soud neshledal nic neústavního (usnesení ze dne 8. února 2022 sp. zn. I. ÚS 229/22. ze dne 26. března 2019 sp. zn. II. ÚS 503/19 či ze dne 28. ledna 2019 sp. zn. II. ÚS 166/19). Právní názor Nejvyššího správního soudu vychází z usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. července 2015 č. j. 5 Afs 91/2012-41, které je velmi přesvědčivě odůvodněno, přičemž výklad soudního řádu správního přísluší v prvé řadě právě Nejvyššímu správnímu soudu (usnesení ze dne 29. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 1352/17, ze dne 18. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1345/17 či ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 2875/15). Ústavní soud neshledal v nynějším případě důvod na svém dosavadním přístupu cokoli měnit.

10. Nejvyšší správní soud sice v odůvodnění napadeného usnesení skutečně stěžovatelčinu citaci usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Afs 91/2012-41 s chybou v psaní v čísle jednacím (stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla č. j. 5 Afs 91/2021-41) interpretoval jako odkaz na rozsudek č. j. 5 Afs 91/2021-27, tato skutečnost však na jeho závěry neměla žádný vliv. Nejvyšší správní soud totiž vycházel právě z usnesení č. j. 5 Afs 91/2012-41, tedy ze stejného rozhodnutí jako stěžovatelka, a nelze tak tvrdit, že by její argumentaci nezohlednil.

11. Jelikož nebyla proti rozsudku městského soudu přípustná kasační stížnost, nebyl zde procesní prostředek ochrany, který by stěžovatelka musela vyčerpat před podáním ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí. Nicméně rozsudek městského soudu byl stěžovatelce doručen dne 6. září 2024 (jak vyplývá z kasační stížnosti, jejíž kopii stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti). Ústavní stížnost byla podána dne 27. března 2025, tedy tři a půl měsíce po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V této části je tudíž ústavní stížnost opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Navíc, i kdyby byla podána včas, musela by být odmítnuta pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] právě z toho důvodu, že městský soud stěžovatelce vyhověl, otevřel jí tedy možnost hájit svá práva znovu ve správním řízení (citovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 166/19, bod 7, a sp. zn. I. ÚS 229/22, bod 7, či usnesení a ze dne 26. března 2019 sp. zn. II. ÚS 503/19, bod 5).

12. V části, v níž směřuje proti rozhodnutí státního tajemníka ze dne 30. června 2022 č. j. MZDR 19989/2022-4/PER, je ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť toto rozhodnutí již bylo zrušeno napadeným rozsudkem městského soudu.

13. Nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] je ústavní stížnost i v části směřující proti výroku I rozhodnutí státního tajemníka ze dne 30. října 2024 č. j. MZDR 28400/2024-4/PER a jím potvrzeného výroku I rozhodnutí SÚKL ze dne 24. února 2022 č. j. sukl41192/2022. Stěžovatelka totiž má k dispozici prostředky ochrany proti těmto rozhodnutím, a to správní žalobu a případně kasační stížnost. Stěžovatelka podle svých vlastních tvrzení žalobu podala a městský soud o ní dosud nerozhodl. Nic přitom nesvědčí o tom, že by ochrana v řízení před správními soudy nebyla efektivní ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (stěžovatelka poukazovala na námitku překážky věci rozsouzené, kterou v řízení před městským soudem vznesl státní tajemník, tato okolnost však účinnost ochrany stěžovatelčiných práv nijak nezpochybňuje, neboť jednak nelze předjímat, zda městský soud na tuto námitku přistoupí, a i kdyby tak učinil, stále se stěžovatelka může bránit kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu).

14. Ústavní soud tedy ze všech uvedených důvodů odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost. Rozhodl tak mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu