Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Petra Bernátka, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Kučovou, advokátkou, sídlem náměstí Práce 2512, Zlín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2025 č. j. 7 Ads 155/2024-38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na zákaz diskriminace a nerovného zacházení, na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a svobody podnikání.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovateli byl přiznán tzv. předčasný starobní důchod. Vedlejší účastnice v rozhodnutí ze dne 6. 9. 2023 č. j. XXX zamítla námitky stěžovatele a potvrdila prvostupňové rozhodnutí s tím, že veškeré doby pojištění a vyměřovací základy byly hodnoceny správně a podle zákona.
3. Žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2024 č. j. 33 Ad 15/2023-44. Kasační stížnost stěžovatele poté jako nepřijatelnou odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením. Podle správních soudů stěžovatel brojil proti odlišnostem ve výši starobního důchodu pro zaměstnavatele a osoby samostatně výdělečně činné, kterou byl také stěžovatel. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává, že konstrukce vyměřovacího základu u těchto skupin je naprosto odlišná a každá z nich by mohla upozornit na určitou odlišnost vůči skupině druhé. Tyto skupiny jsou proto ve vzájemně nesrovnatelné pozici, a tudíž nemůže jít o nerovné zacházení. K obdobným závěrům se přiklonil i Ústavní soud.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že rozdílná výše vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu a výše důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, představuje neodůvodněnou nerovnost v přístupu k právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Platí totiž, že podle právní úpravy má ve srovnatelných podmínkách zaměstnanec nárok na vyšší důchod než osoba samostatně výdělečně činná, kterou byl též stěžovatel. Osoba samostatně výdělečně činná uhradí na prostředky na sociální zabezpečení více než zaměstnanec, ale obdrží méně.
5. Ústavní soud přitom judikoval v nálezu ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (N 72/40 SbNU 703, č. 280/2006 Sb.), že úlohou zákonodárce je zajistit při tvorbě právního řádu všem adresátům formální rovnost, v nálezu ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/02 (N 80/30 SbNU 245), že přiměřenost dávek důchodového zabezpečení znamená úměrnost výdělkům daného občana před vznikem nároku na důchod, v nálezu ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (N 112/41 SbNU 379, č. 405/2006 Sb.), že zákony nesmí sociální práva zaručená ústavním pořádkem anulovat, v nálezu ze dne 2. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 40/97 (N 96/12 SbNU 27, č. 223/1998 Sb.), že nerovnost v sociálních právech musí dosáhnout intenzity zpochybňující alespoň v určitém směru již samu podstatu rovnosti a v nálezu ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (N 199/54 SbNU 445, č. 318/2009 Sb.), že z postulátu rovnosti vyplývá požadavek, aby právo nezvýhodňovalo jednoho nad druhým. V nálezu ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 31/17 (N 212/97 SbNU 269, č. 30/2020 Sb.) pak Ústavní soud dokonce připustil odlišné posuzování podle druhu příjmů společně posuzovaných osob, avšak jen tehdy, je-li jeho legitimním účelem dosíci určitého statusu, který si očima zákonodárce zaslouží stimulaci.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost podal oprávněný stěžovatel včas jako účastník řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.
8. Námitky stěžovatele směřují proti právní úpravě důchodového pojištění, přesněji proti nižším důchodům pro osoby samostatně výdělečně činné oproti zaměstnancům. v čemž stěžovatel spatřuje neodůvodněnou, ústavně zapovězenou nerovnost. Správní soudy se s argumentací stěžovatele vypořádaly logicky a věcně, s odkazem na svoji judikaturu, jakož i výkladem relevantní (včetně plenární nálezové) judikatury Ústavního soudu.
9. Pro nynější věc je klíčové, že Ústavní soud se již v minulosti zabýval srovnatelností uvedených skupin poplatníků, tedy zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných, v oblasti sociálních práv. V usnesení ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 157/19, na které odkazoval Nejvyšším správní soud, dal Ústavní soud zřetelně najevo, že s ohledem na komplexnost konstrukce vyměřovacího základu zohledňující specifika jednotlivých skupin a princip solidarity nelze uvedené skupiny považovat v systému veřejného zdravotního pojištění za srovnatelné. Obdobné charakteristiky přitom platí též v systému důchodového pojištění, a také zde je proto rozpor se zákazem diskriminace či nerovného zacházení vyloučen již tím, že stěžovatelem vymezené situace nejsou skutečně srovnatelné. Na odůvodnění uvedeného usnesení, jakož i nyní napadeného rozhodnutí, které mimo jiné z těchto úvah vychází, lze proto v podrobnostech odkázat.
10. Ke stěžovatelem odkazované judikatuře lze doplnit, že Ústavní soud dlouhodobě vychází z předpokladu, že takřka každý systém sociálního zabezpečení nese upřednostnění určitých skupin obyvatelstva. Není úkolem Ústavního soudu posuzovat vhodnost či koncepčnost důchodové politiky, nemá-li taková právní úprava na adresáty rdousící účinek či neporušuje-li právo na rovné zacházení. Zákonná úprava zvýhodňující jednu kategorii osob proti jiným sama o sobě nemůže být označena za porušující princip rovnosti, zakládá-li se na objektivních a rozumných důvodech. Zákonodárce v oblasti sociálních práv disponuje mnohem větším prostorem k uplatnění představy o přípustných mezích faktické nerovnosti (než v právech občanských a politických) a Ústavní soud vymezuje pouze nepřekročitelné hranice [srov. např. nálezy ze dne 12. 4. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 12/94 (N 20/3 SbNU 123, č. 92/1995 Sb.), ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (N 11/29 SbNU 79, č. 40/2003 Sb.) či nález ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/07 (N 61/56 SbNU 653, č. 135/2010 Sb.)].
11. Stejně tak je ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, že jedno ze základních kritérií hodnocení zakázané diskriminace či nerovného zacházení představuje srovnatelnost jednotlivců nebo skupin [srov. např. bod 45 nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 31/13 (N 138/74 SbNU 141, č. 162/2014 Sb.), bod 118 nálezu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 18/15 (N 121/81 SbNU 889, č. 271/2016 Sb.) či bod 89 nálezu ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 18/24 (č. 45/2025 Sb.)]. Přitom právě tento základní předpoklad, tedy že v nynější situaci nejde o srovnatelné skupiny, stěžovatel i přes jasné odůvodnění správních soudů nereflektuje. Ani jeho odkazy na judikaturu Ústavního soudu nereflektují kritéria, která Ústavní soud při hodnocení porušení zákazu diskriminace hodnotí, což je zřetelné z Ústavním soudem shora odkazované judikatury. V obecné rovině tedy na odlišování těchto skupin není nic problematického.
12. Závěry a argumenty správních soudů jsou tedy věcné, jde o otázku judikovanou a stěžovatel vůči předloženým argumentům nepředkládá žádnou relevantní polemiku. Ústavní soud proto nemá důvod se věcí blíže zabývat. Napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu