Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Špinara, zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2024 č. j. 21 Co 250/2024-106 a in eventum i proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. září 2024 č. j. 6 C 114/2024-88, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Jindřicha Vařeky a 2) Ing. Ludmily Vařekové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí totiž, že porušují jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal proti vedlejším účastníkům žalobu o zaplacení částky 7 500 000 Kč z důvodu bezdůvodného obohacení vedlejších účastníků, které mělo spočívat ve zhodnocení jejich nemovitostí investicemi stěžovatele. Okresní soud v Příbrami (okresní soud) stěžovatele usnesením vyzval k zaplacení soudního poplatku vyměřeného podle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku na částku 375 000 Kč. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a přiložil prohlášení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
3. Napadeným usnesením okresní soud osvobození od soudních poplatků k žádosti stěžovatele nepřiznal. Dospěl totiž k závěru, že zde není objektivní překážka, která by mu bránila je uhradit. Stěžovatel neprokázal, že nemá dostatek finančních prostředků, a že by se do nepříznivě finanční situace nedostal vlastní vinou. Jeho příjem byl zcela dostačující, aby byl schopen finanční prostředky každý měsíc ušetřit na případné výdaje představující například úhradu soudního poplatku. Okresní soud připomněl, že pokud bude stěžovatel ve sporu úspěšný, s čímž každý žalobce alespoň s určitou pravděpodobností počítá, ponese břemeno úhrady soudních poplatků jen dočasně po dobu trvání sporu.
4. Krajský soud v Praze (krajský soud) napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Ztotožnil se se závěrem, že majetková situace stěžovatele neumožňuje osvobození od jejich placení.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů o svých majetkových poměrech. Řádně vyplnil příslušný formulář a tvrzené skutečnosti doložil. K výtkám okresního soudu doplnil v rámci odvolání další skutečnosti. Za tohoto stavu pro něj bylo potvrzení neosvobození krajským soudem překvapivé. Nesouhlasí s námitkou, že neprokázal své dřívější majetkové poměry vztahující se k podnikatelské činnosti ani se zhodnocením jeho snahy ztrátám z podnikání v čase čelit. Pokud měl krajský soud zájem o doplnění údajů, měl ho k jejich předložení vyzvat. Soudy podle něj rezignovaly na posouzení objektivní aktuální neschopnosti zaplatit soudní poplatek, neměly snahu zjistit jeho skutečné majetkové poměry a upřednostnily fiskální zájmy státu. Navíc nevycházely z aktuální objektivní neschopnosti stěžovatele soudní poplatek zaplatit, ale z jeho minulých a budoucích příjmů.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. V posuzované věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků. Je přitom předně pravomocí obecných soudů, aby o žádostech osvobození osob od soudních poplatků rozhodovaly. Ústavní soud může do jejich rozhodnutí zasáhnout výjimečně, zejména v případech, kdyby vykazovala znaky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, nebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nález ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2557/13 (N 145/74 SbNU 235), bod 14, nebo usnesení ze dne ze dne 7. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2947/22, bod 7].
8. Taková pochybení Ústavní soud neshledal. Okresní soud své rozhodnutí postavil zejména na zjištění, že majetkové poměry stěžovatele umožňují zaplacení soudního poplatku. Zkoumal přitom nejen měsíční příjmy a výdaje stěžovatele i jeho rodiny a výnosy a ztráty z podnikání, ale přihlédl i k jeho možnostem si prostředky opatřit. Jakkoliv stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, žádným konkrétním způsobem je v ústavní stížnosti nerozporuje. Pokud tvrdí, že aktuálně nedisponuje prostředky k zaplacení soudního poplatku a tento stav nastal z objektivních příčin bez viny stěžovatele, podrobná zjištění obecných soudů tomu neodpovídají. Ústavní soud přitom úvahy obecných soudů považuje za dostatečné a odůvodněné.
9. Stěžovateli lze dát za pravdu, že obecné soudy mají při posuzování opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů, nikoliv tedy minulých či budoucích [srov. nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 659/12 (N 204/75 SbNU 287) nebo ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (N 30/88 SbNU 431), bod 19]. Uvedené však neznamená, že v úvahu nelze brát již vynaložené výdaje a aktivitu žadatele směřující k nápravě dopadů nepříznivého vývoje podnikání v čase.
10. Považuje-li stěžovatel za důvod pro osvobození skutečnost, že má řadu závazků, které musí splácet, a jeho finanční situace je špatná v důsledku toho, že má prostředky vložené do nemovitostí, o které se vede spor, Ústavní soud připomíná, že ani závazky poplatníka nemohou znamenat paušální úlevy od poplatkové povinnosti a její přenášení na stát a ostatní daňové poplatníky. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou v platné právní úpravě vyjádřena, soud však zkoumá celkové poměry účastníka, a nikoli pouze to, zda má či nemá k dispozici finanční prostředky, které by mohly sloužit k úhradě poplatku. Je totiž povinností účastníka řízení zajistit si prostředky k zaplacení soudního poplatku, např. půjčkou. Smyslem § 138 občanského soudního řádu není řešit sociální a jinou situaci účastníků řízení, nýbrž zajistit, aby účastníci nebyli jen pro své majetkové nebo jiné významné osobní poměry vyloučeni z Listinou zaručeného práva na přístup k soudu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. I. ÚS 1552/24). Osvobození od soudních poplatků je výjimečným nástrojem, který soud použije jen za předpokladu, že je dostatečně osvědčeno, že účastník řízení nemá reálnou možnost splnit svou poplatkovou povinnost. V dané věci krajský soud jako rozhodující důvod pro nepřiznání osvobození spatřuje skutečnost, že není zjevné, proč stěžovatel zřejmě delší dobu nevyvíjí aktivitu k dosažení odpovídajícího zisku.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu