Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Jalůvky, zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2024 č. j. 22 Cdo 3163/2023-332, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 4. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 3. 2022, č. j. 7 C 189/2020-252 byly přikázány ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně (vedlejší účastnice) blíže určené movité věci (výrok I.). Současně byl zamítnut návrh, aby byl žalovaný (stěžovatel) povinen zaplatit žalobkyni částku 1 121 250 Kč na vypořádání toho, co bylo vynaloženo z výlučných prostředků žalobkyně na společný majetek (výrok II.), zamítnut byl též návrh na vypořádání závazku z titulu zápůjčky ze dne 15. 2. 2015 ve výši 45 000 Kč vůči Anně Babincové (výrok III.) a na vypořádání 4 kusů unimobuněk v hodnotě 32 000 Kč (výrok IV.).
4. K podanému odvolání Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 71 Co 215/2022-299 změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že ze společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně blíže určené movité věci, žalobkyni a žalovanému přikázal společně uhradit zůstatek zápůjčky uzavřené s Annou Babincovou ve výši 45 000 Kč. Dále pak odvolací soud zamítl návrh na vypořádání 4 kusů unimobuněk a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 282 100 Kč.
5. Následně podané dovolání Nejvyšším soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Důvodem byla ta skutečnost, že podané dovolání shledal nepřípustným.
6. Stěžovatel má za to, že ze strany Nejvyššího soudu došlo k nesprávnému skutkovému posouzení věci, neboť jej dovolací soud staví do pozice osoby odpovědné za výsledek sporu a je mu soudem vytýkáno, že nepodal odvolání. To vše za situace, kdy nalézací soud žalobu žalobkyně z části zamítl a nezabýval se návrhem na započtení vnosu stěžovatele. Ten se přitom domáhal započítání vnosu v případě, že bude žalobkyně v řízení byť jen částečně úspěšná. Byla-li tedy žalobkyně částečně úspěšná, měly se obecné soudy zabývat otázkou vnosu stěžovatele do společného jmění manželů. Vytýká-li Nejvyšší soud stěžovateli, že se proti nezohlednění jeho vnosů neodvolal, tento uvádí, že k tomuto postupu neměl důvod v situaci, kdy nalézací soud návrhu žalobkyně na přiznání finanční částky nevyhověl. Dále stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že ve svém rozhodnutí nezohlednil tu skutečnost, že nalézací soud v případě žalobkyně přihlédl k jejímu vnosu ve výši 45 000 Kč a nikoliv však jeho vnosu ve výši 640 000 Kč. Stěžovatel má za to, že v rámci zdůvodnění přípustnosti dovolání dostatečně a srozumitelně vymezil, že žádá o přezkum v otázce disparity podílů. Dovolací soud však učinil nesprávný závěr, že disparita podílů a zohlednění vnosu není předmětem vymezení okruhů v rámci přezkumu přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud tak postupoval podle stěžovatele při výkladu ustanovení § 237 o.s.ř. příliš formalisticky.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22).
9. V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele nepřípustným. V souvislosti s uvedeným je třeba uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241 a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
10. Namítá-li stěžovatel, že se měly obecné soudy zabývat otázkou jeho vnosů do společného jmění manželů, lze jej odkázat na odůvodnění odvolacího soudu (odst. 17), z něhož vyplývají důvody, pro které nepřihlédl ke stěžovatelem provedeným platbám na úhradu společných závazků. Podle zjištění odvolacího soudu byly platby prováděny na základě dohody účastníků a tato dohoda se promítla do soudního rozhodnutí v řízení, kterým byla schválena dohoda rodičů ohledně úhrady výživného na nezletilé děti účastníků. Za tohoto stavu věci nemá Ústavní soud za to, že by se odvolací soud s námitkou započtení stěžovatelem provedených plateb řádně nezabýval. Ostatně tento závěr vyplývá též z odůvodnění Nejvyššího soudu (srov. odst. 15 in fine).
11. Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. V podrobnostech lze stěžovatelku odkázat na závěry obecných soudů.
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu