II. ÚS 1052/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel (dále též "opatrovník") se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 41 C 109/2021, se podává, že okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli jako opatrovníkovi žalovaných v předmětném soudním řízení přiznává odměna ve výši 425 134,71 Kč.

3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že se usnesení okresního soudu mění tak, že se stěžovateli za výkon funkce opatrovníka žalovaných přiznává 333 964,84 Kč. Krajský soud shledal, že stěžovatel sice zastupoval šest žalovaných, avšak veškeré jím provedené úkony byly činěny tak, jakoby zastupoval jediného účastníka. Jinými slovy řečeno, zastupování v této konkrétní věci nevyžadovalo individuální přístup ve vztahu k jednotlivým žalovaným, jejich individuální situace zde nehrála žádnou roli. Zároveň se nejednalo o věc skutkově složitou - žalovaní sice byli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci spoluvlastnických podílů nemovitostí, fakticky však dlouhodobě ničeho ve vztahu k nemovitostem nečinili a nevykonávali žádný z atributů vlastnického práva, těžko tedy shledat překážky pro zrušení spoluvlastnictví. Žalobkyně dále byla jedinou účastnicí mající zájem o přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví, a také mající dostačující finanční prostředky k výplatě přiměřené náhrady. Tj. ani způsob vypořádání spoluvlastnictví nepředstavoval problematickou otázku. Pro určení výše přiměřené náhrady pak nebylo třeba učinit ničeho složitějšího, než zadat znalecký posudek na stanovení aktuální obvyklé ceny nemovitostí. V otázce následně požadovaného širšího vypořádání nebylo v tomto řízení činěno nic podstatného, tato věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Konečně nešlo ani o věc rozsáhlou, byla pravomocně rozhodnuta de facto po zadání a provedení zásadního důkazu již zmíněným znaleckým posudkem. Krajský soud má ve výsledku za to, že vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je v projednávané věci na místě přiznat opatrovníku odměnu v rozsahu pouze tak, jako kdyby zastupoval nikoliv šest, ale pouze dva žalované, ve zbývajícím rozsahu nikoliv. Uvedený počet účastníků zvolil krajský soud proto, že sice platí vše shora uvedené, zároveň je ale spravedlivé, aby při fakticitě zastupování více účastníků tato byla alespoň v nějaké míře ve prospěch opatrovníka zachována. Krajský soud stěžovatele na úvahu o použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), výslovně upozornil, čímž naplnil zásadu legitimního očekávání, přičemž zároveň poskytl stěžovateli prostor pro vyjádření k uvedenému názoru. Za popsaných okolností tedy byla šetřena a zachována práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel zejména namítá, že jako ustanovený opatrovník se nedomáhá náhrady nákladů řízení podle občanského soudního řádu, ale odměny ustanoveného opatrovníka podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Náhrada nákladů řízení je zcela něco jiného, než odměna soudem ustanoveného opatrovníka. Jde o dva zcela samostatné instituty právního řádu. Ustanovení § 150 o. s. ř. se použije pouze v případech, kdy soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení. Při stanovení odměny ustanoveného opatrovníka je § 1 odst. 3 advokátního tarifu v poměru speciality k § 150 o. s. ř. Advokátní tarif nepřipouští ustanovenému advokátovi snížit odměnu, a to ani s poukazem na ustanovení občanského soudního řádu.

Vyjádření účastníků a replika stěžovatele

5. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a žalobkyni (RNDr. Lucii Machaňové, CSc.).

6. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že v konkrétních okolnostech posuzované věci shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání části odměny opatrovníka postupem podle § 150 o. s. ř., které popsal v bodech 17 až 22 odůvodnění svého usnesení, na které plně odkázal. Zdůraznil, že odměna stěžovatele nebyla krácena ve smyslu snížení částek odměny za jednotlivé úkony právní služby, ale výhradně za použití § 150 o. s. ř., v návaznosti na posouzení této odměny jakožto nákladu řízení. Stěžovatel byl navíc na zamýšlený postup a zvažované důvody krajským soudem upozorněn a byla mu poskytnuta přiměřená lhůta k vyjádření.

7. Okresní soud ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah napadeného usnesení.

8. Žalobkyně se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Vzhledem k tomu se má za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).

9. Soudce zpravodaj zaslal výše rubrikovaná vyjádření stěžovateli k replice, ten v ní setrval na své právní argumentaci uvedené v ústavní stížnosti.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

13. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10 (N 80/61 SbNU 261) uvedl, že rozhodování o odměně advokáta, coby ustanoveného zástupce či opatrovníka podle § 140 odst. 2 o. s. ř. je, co do podstaty, odlišné od rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků řízení podle § 142 a násl. o. s. ř., byť v obou případech zpravidla jde především o odměnu a hotové výlohy advokáta. Je totiž třeba vyjít z toho, že je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý [srov. též nález ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 (N 82/41 SbNU 79)].

14. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává setrvale najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], takže i pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové zejména to, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech ve skutkově a právně obdobných věcech.

15. V této souvislosti je významné, že jeho ustálená judikatura v oblasti možnosti aplikace § 150 o. s. ř. v těchto věcech je taková, že odměna ustanoveného advokáta za zastupování v občanském soudním řízení, kterou mu v souladu s § 140 odst. 2 o. s. ř. platí stát, se pravidelně určuje v souladu s ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně a odchýlení se od tohoto pravidla, při analogické aplikaci § 150 o. s. ř., je možné toliko ve výjimečných případech [srov. nález ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501) či přiměřeně též nález ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471)]. V nálezu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10 (N 126/65 SbNU 629) pak dokonce Ústavní soud zdůraznil, že je nepřípustné nečekaně a nepředvídatelně snížit odměnu ustanoveného zástupce, "aniž by např. [soudy] konstatovaly, že advokát některé vyúčtované úkony právní služby vůbec neprovedl či právní službu jako celek provedl zjevně nekvalitně (...). Ničím nepodložená úvaha o bezpracném výdělku ustanoveného advokáta (...) zastupující klienta majícího nereálné požadavky není v tomto kontextu namístě."

16. Lze tedy shrnout, že nerespektovaly-li by obecné soudy právní názor Ústavního soudu vymezující ústavně konformní pravidla výkladu ustanovení občanského soudního řádu s ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, aniž by odůvodnily, proč v posuzovaném případě jsou dány výjimečné okolnosti ve smyslu výše uvedeného právního názoru Ústavního soudu, porušily by právo účastníka řízení na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Nicméně krajský soud v posuzované věci právě důsledně odůvodnil, v čem takovéto výjimečné okolnosti spatřuje. Podle Ústavního soudu lze aprobovat tezi krajského soudu, jak je shrnuta v bodě 3 tohoto usnesení a podrobně odůvodněna v bodech 17 až 22 napadeného usnesení. Krajský soud se mimo jiné v těchto bodech pečlivě zabýval specifiky posuzované věci a dospěl-li k závěru o nutnosti přiznat stěžovateli jako opatrovníku odměnu v rozsahu pouze tak, jako kdyby zastupoval nikoliv šest, ale pouze dva žalované, a ve zbývajícím rozsahu nikoliv, jde o situaci (v souladu s judikaturou Ústavního soudu) sice výjimečnou, ale v konturách posuzované věci podle Ústavního soudu akceptovatelnou, což Ústavní soud ověřil i z vyžádaného soudního spisu a tam zachyceného průběhu řízení před obecnými soudy. Nic na tom nemohou změnit ani odkazy stěžovatele na jím uváděné nálezy Ústavního soudu, které se však skutkově i právně míjí s nyní posuzovanou věcí. Navíc krajský soud v posuzované věci postupoval i z procesního hlediska zcela ústavně konformně tak, že stěžovatele na možnost použití § 150 o. s. ř. výslovně upozornil a vytvořil mu tak dostatečný procesní prostor na jeho případnou reakci, čímž naplnil zásadu legitimního očekávání ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3199/21 (N 10/110 SbNU 100), ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22 (N 62/112 SbNU 67) a dalších. Konečně ani na závěrech obecných soudů o tom, které úkony právní služby lze považovat za účelně provedené a které nikoliv (viz body 14 a 15 napadeného usnesení krajského soudu), nelze shledat cokoliv neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.

18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu