II. ÚS 1064/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se žalobou u obecných soudů domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 1 570 721 Kč, odpovídající kapitalizovanému úroku z prodlení z částky 2 494 972 Kč s příslušenstvím za období od 27. 2. 2011 do 12. 4. 2019, a 120 232 Kč s příslušenstvím, představující část nákladů řízení po vydání nezákonného rozhodnutí. Vzniklá škoda ve výši 2 494 972 Kč byla stěžovatelce vedlejší účastnicí uhrazena. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 25 C 223/2019-90 z 5. 5. 2022 žalobu zamítl jak v částce 1 570 721 Kč, tak co do částky 120 232 Kč (výrok I) a současně rozhodl, že stěžovatelka má povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 252/2022-138 z 14. 12. 2022 zamítavý výrok I soudu prvního stupně částečně změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce zaplatit 120 232 Kč s příslušenstvím. Ve zbylém rozsahu výrok I městský soud potvrdil. Stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 838 Kč.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. S odkazem na svou judikaturu uvedl, že prostá ztráta hodnoty peněz v čase není skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Poukázal přitom i na to, že tento závěr aproboval ve své judikatuře i Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3681/16 z 23. 8. 2017 či sp. zn. II. ÚS 1400/2015 z 24. 2. 2014). Přípustné dovolání Nejvyšší soud neshledal ani v otázkách týkajících se § 118a občanského soudního řádu.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) a právo na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny). Tvrdí, že jí měla být plně nahrazena vzniklá škoda, a nikoliv toliko na základě nezákonného rozhodnutí hrazená a nevymahatelná částka jistiny. Namítá, že odkazovaná judikatorní linie Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není na tento případ aplikovatelná, resp. je nesouladná s požadavkem čl. 36 odst. 3 Listiny. Konstatuje, že tímto judikatura vytváří dualismus, který znamená, že "poškozený, který není schopen zhodnocení prokázat, by žádný nárok neměl, kdežto u poškozeného dosahujícího prokazatelných velkých zisků by se jednalo o nárok kompenzabilní". V závěru jen velmi stručně, bez bližšího vymezení, uvádí, že za nepředvídatelný a zmatečný považuje postup soudů i ve vztahu k výzvě podle § 118a občanského soudního řádu.

Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.

7. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 z 25. 1. 1995).

8. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výhradně usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelčina argumentace je nicméně vedena převážně v rovině podústavního práva. Podstatou ústavní stížnosti je, že stěžovatelka za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím požaduje uhrazení nejen samotné jistiny, ale i kapitalizovaného úroku z prodlení.

9. Městský soud k tomu uvedl, že i kapitalizovaný úrok z prodlení lze považovat za vzniklou škodu (ušlý zisk). Žalobce ovšem musí prokázat, že by tuto částku skutečně získal, pokud by mohl disponovat s jistinou a jistina by se v daném období o tuto částku navýšila. Stěžovatelka ovšem v tomto směru neunesla důkazní břemeno, a městský soud jejímu nároku proto nevyhověl.

10. Tento závěr potvrdil v napadeném rozhodnutí i Nejvyšší soud, který konstatoval, že městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, neshledal-li důvodný nárok na náhradu škody představovaný úrokem z prodlení. Vysvětlil, že nemožnost nakládat s finančními prostředky a na to navazující úrok z prodlení samy o sobě nezakládají nárok na náhradu škody. Porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svou funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny. Nejvyšší soud přitom soustavně uvádí, že vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda nevzniká (str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

11. Ústavní soud k tomu uvádí, že nemá, co by uvedeným závěrům Nejvyššího soudu vytknul. Zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrny důvody pro závěr o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. V případě, kdy Nejvyšší soud odmítá dovolání nikoliv pro vady, ale pro nepřípustnost - jako v nyní posuzované věci - je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc pouze na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přepjatého formalismu. Jestliže Nejvyšší soud použije § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů (usnesení sp. zn. IV. ÚS 321/24 z 7. 5. 2024). Odůvodnění napadeného rozhodnutí současně obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Odůvodnění Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za přiléhavým způsobem reagující na vznesené námitky stěžovatelky.

12. Konečně Ústavní soud doplňuje, že samotný úrok z prodlení není obecně ušlým ziskem (srov. citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 321/24 či obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 289/24 z 21. 2. 2024, body 10 a 12, v němž byla uplatňována náhrada škody v podobě kapitalizovaného úroku z prodlení). Stěžovatelka shodně jako ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 321/24 výši škody v podobě ušlého zisku odvozuje toliko od úroku z prodlení. Jak ovšem uvedl i městský soud, je povinností žalobce tvrzené zhodnocení peněz v čase tvrdit a prokázat, nestačí odkázat právě pouze na zákonný úrok z prodlení. Současně podle ustálené rozhodovací praxe ani vlivem inflace - jak uvedl Nejvyšší soud - skutečná škoda nevzniká (k tomu viz i např. usnesení sp. zn. III. ÚS 591/21 z 6. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 609/20 z 17. 3. 2020 a v nich citovaná rozhodnutí zdejšího soudu).

13. Z uvedené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že vyloučení existence žalovaného nároku stěžovatelky však neznamená, že by v jeho důsledku došlo k nepřípustnému zúžení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jakýkoliv nárok mající základ v tomto ustanovení Listiny totiž předpokládá vedle existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu splnění předpokladu, že v jeho důsledku vznikla poškozenému (skutečná) škoda. Stěžovatelkou uplatněný nárok ovšem neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném občanském právu a definována právní teorií a projevuje se shora citovanou praxí obecných soudů, která byla zcela přiléhavě - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - použita rovněž v nyní projednávaném případě (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 609/20 či sp. zn. III. ÚS 591/21).

14. Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou považuje i námitku vztahující se k postupu a výzvě podle § 118a občanského soudního řádu. Stěžovatelka pouze stručně a neurčitě uvádí, že tento postup je nutno považovat za nepředvídatelný a zmatečný, avšak bližší argumentaci k němu nerozvádí. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby si argumentaci za stěžovatelku domýšlel, a proto ani v této části ústavní stížnosti důvod pro svůj kasační zásah neshledal.

15. Na základě výše uvedeného byla stěžovatelčina ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu