Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Petra Pešla, zastoupeného Mgr. Jiřím Klegou, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 41/2024-166 ze dne 28. 2. 2024 a proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 12 C 381/2022-104 ze dne 17. 8. 2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a JUDr. Milana Čavojského, advokáta, sídlem Na Bunčáku 1017/6, Ostrava, a obchodní společnosti PEMAT TRADING LTD., sídlem Manchester, Oldham, Enterprise House, 2 Pass Street, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jednající prostřednictvím obchodní společnosti PEMAT TRADING LTD., odštěpný závod ČR, sídlem Jeseník nad Odrou č. p. 298, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Vedlejší účastník, JUDr. Milan Čavojský, se po stěžovateli a vedlejší účastnici, obchodní společnosti PEMAT TRADING LTD., u obecných soudů domáhal určení provozovatele osobního vozidla, in eventum aby mu v případě, že stěžovatel a vedlejší účastnice nejsou provozovatelem vozidla, zaplatili částku 536 735 Kč s příslušenstvím. Dále se domáhal zaplacení částky 342 421 Kč i s příslušenstvím, avšak již jen po vedlejší účastnici. Svou žalobu vzal vůči stěžovateli vedlejší účastník zpět. Na náhradě nákladů řízení proto byla stěžovateli Okresním soudem v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") přiznána částka 9 137 Kč.
2. Stěžovatel se proti nákladové části výroku odvolal ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť se domníval, že výše nákladů byla vypočítána nesprávně. Okresnímu soudu vytýkal, že nesprávně vycházel z tarifní hodnoty 35 000 Kč, ačkoli žalobou byl uplatněn rovněž eventuální nárok na plnění v částce 879 186 Kč. S argumentací stěžovatele se krajský soud neztotožnil. Nákladový výrok ovšem změnil tak, že stěžovateli přiznal částku 7 806 Kč, namísto původních 9 137 Kč. Na rozdíl od okresního soudu rozhodl, že právnímu zástupci stěžovatele náleží pouze polovina částky připadající na cestovné a na náhradu za promeškaný čas, když právní zástupce zastupoval jak stěžovatele, tak vedlejší účastnici.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených usnesení, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a sice práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1. Listiny. Toto porušení stěžovatel spatřuje v tom, že soudy nesprávně posoudily žalobcovy nároky jako eventuální petit, a nikoli jako dva samostatné nároky, pročež nesprávně aplikovaly ustanovení advokátního tarifu. Dále pak namítá, že krajský soud rozhodl o stěžovatelem podaném odvolání v odvolatelův neprospěch, čímž porušil zákaz reformatio in peius.
Procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla oprávněným stěžovatelem podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 a násl. zákona o Ústavním soudu. Dovolání pouze proti nákladové části výroku není podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řadu přípustné, a tudíž byly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně stěžovatelova práva. Ústavní stížnost je proto podle § 75 zákona o Ústavním soudu přípustná.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Tyto částky již s ohledem na svou výši nemohou zásadně představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy podle ústavního pořádku. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
7. Právě uvedené platí také při posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se touto problematikou opakovaně zabýval a zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z pravidel upravujících rozhodování o náhradě nákladů řízení. V tomto postupu se projevuje i zdrženlivost Ústavního soudu v problematice náhrady nákladů řízení (z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 492/24 ze dne 14. 3. 2024 nebo sp. zn. IV. ÚS 190/24 ze dne 13. 3. 2024)
8. První námitka se přitom vztahuje k náhradě nákladů řízení ve výši 34 903 Kč. Stěžovatel se domáhal uhrazení náhrady nákladů řízení ve výši 42 709 Kč, nicméně krajský soud mu přiznal toliko 7 806 Kč. Spornou částku lze ovšem podle výše uvedených kritérií označit za bagatelní. Bylo proto na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1250/21 ze dne 15. 6. 2021). Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti neučinil. Ústavní soud přitom neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
9. K druhé námitce Ústavní soud připomíná, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/23 ze dne 10. 4. 2024 vyslovil závěr, že zásada zákazu reformatio in peius má své místo i v civilním řízení - včetně rozhodování otázky náhrady nákladů. Rozhodl-li krajský soud o odvolání podaném jen stěžovatelem tak, že změnil nákladovou část výroku v neprospěch stěžovatele, překročil tímto postupem své pravomoci vymezené dispoziční zásadou, čímž porušil právě zásadu zákazu reformatio in peius. K tomu však Ústavní soud v nyní posuzované věci dodává, že se stěžovatel tímto postupem domáhá toliko částky 1 331 Kč. Jelikož je i tato částka podle judikatury zdejšího soudu jednoznačně bagatelní, ani v této části proto není dána důvodnost ústavní stížnosti, když tato námitka nemá ústavněprávní rozměr.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu