II. ÚS 1083/25

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Okresní soud Brno-venkov ("okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že pozemek p. č. 48, jehož součástí je stavba B. č. p. X1, pozemek p. č. X2, pozemek p. č. X3 a pozemek p. č. X4, to vše v katastrálním území B. ("nemovitosti"), nejsou zatíženy zástavním právem, které bylo zřízeno rozhodnutím správce daně, Finančním úřadem v Ivančicích, ze dne 17. 10. 2012, č. j. 58949/12/2949707704118 (výrok I.). 2. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu opravil v záhlaví (výrok I.), jinak jej v meritorním výroku potvrdil (výrok II.).

3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), neboť neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že správce daně platně zřídil zástavní právo ke shora uvedenému pozemku p. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2 (srov. rozsudek krajského soudu, bod 16). S odkazem na svá předchozí podání uvádí, že zástavní právo vzniklo až poté, co nemovitosti nebyly ve vlastnictví zástavní dlužnice, právní zástupkyně stěžovatelky, JUDr. K. Tomkové. Má za to, že její dovolání bylo přípustné, neboť v něm odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1997/2014 ze dne 25. 2. 2015, dle kterého o žalobě o určení, zda je věc zatížena zástavním právem zřízeným na základě rozhodnutí finančního úřadu, rozhodují soudy v občanském soudním řízení. Soudům vytýká, že věc posoudily zcela mechanicky, bez přihlédnutí k judikatuře dovolacího soudu (viz výše) a aplikovaly toliko závěry učiněné ve správním soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 76/2016-60 ze dne 24. 8. 2017 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 49/2013-84 ze dne 17. 12. 2015).

Splnění podmínek řízení

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Vlastní posouzení

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Stěžovatelka předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení, tj. v jí podaném odvolání i dovolání. Podstatná část její argumentace je pouze rekapitulací a doslovnou citací obsahu těchto předchozích opravných prostředků. Ústavní stížnost tak postrádá ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka napadá závěry civilních soudů jen v rovině podústavního práva. Soudy ovšem napadená rozhodnutí pečlivě odůvodnily, provedly dokazování a jejich skutkové i právní vyhodnocení se jeví jako logické a přesvědčivé (srov. zejména body 19-23 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud na těchto závěrech neshledal jakýkoliv ústavněprávní deficit.

8. Stěžovatelka opětovně setrvává na vlastní verzi právního hodnocení nyní posuzovaného případu. Uvádí, že správce daně nemohl zřídit zástavní právo ke shora uvedenému pozemku, neboť ten dle názoru stěžovatelky nebyl v okamžiku zřízení zástavního práva (tj. 17. 10. 2012) v jejím vlastnictví. Tento závěr však soudy přesvědčivě vyvrátily jako nesprávný. Ve stručnosti lze shrnout, že soudy zohlednily existenci exekučního příkazu ze dne 6. 4. 2010, jímž správce daně dlužnici, právní zástupkyni stěžovatelky, zakázal, aby po doručení exekučního příkazu předmětné nemovitosti převedla na někoho jiného nebo je zatížila. Učinila-li tak, když dne 7. 12. 2011 uzavřela s obchodní společností URTENA, SE dohodu o uznání závazku a formě jejího splnění, jejímž cílem byl převod vlastnického práva k těmto nemovitostem, jednalo se o neplatné právní jednání (srov. rozsudek krajského soudu, bod 20). Uváděla-li stěžovatelka, že obchodní společnosti URTENA, SE nabyla vlastnické právo na základě rozhodčího nálezu ze dne 24. 9. 2012, soudy její argumentaci odmítly s odůvodněním, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu o určení vlastnického práva pravomoc v důsledku částečně neplatné rozhodčí doložky (srov. tamtéž, body 21-23).

9. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že civilní soudy toliko mechanicky převzaly závěry správních soudů, jež ve shora citovaných rozhodnutích dospěly k závěru, že ke dni vzniku zástavního práva na předmětných nemovitostech, kdy bylo doručeno rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva katastrálnímu úřadu, nedošlo k převodu ani k přechodu vlastnictví nemovitostí mezi právní zástupkyní stěžovatelky a společností URTENA, SE. Správní soudy dovodily, že stěžovatelčina advokátka byla jednoznačně vlastnicí nemovitostí k datu zřízení zástavního práva. Správní soudy však odůvodnění založily na odlišných argumentech. Vycházely z toho, že rozhodčí nález není rozhodnutím státního orgánu, a proto na jeho základně nedochází k nabytí vlastnictví, resp. k přechodu vlastnictví z JUDr. K. Tomkové na obchodní společnost URTENA, SE. Správní soudy vysvětlily, že v daném případě nebylo možné využít záznamový režim ve smyslu § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, jenž se uplatní jen při konstituci vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu, např. pravomocným rozhodnutím soudu (srov. rozsudek krajského soudu č. j. 29 Af 49/2013-84, bod 49; napadený rozsudek krajského soudu, bod 27).

10. Ústavní soud nezjistil pochybení ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odmítnutí dovolání v nyní přezkoumávaném případě není postupem přehnaně formalistickým. Ustanovení § 237 o. s. ř. vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. pak po advokátech (zjednodušeně vyjádřeno) vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Tento zákonný rámec byl přitom Ústavním soudem opakovaně shledán ústavně konformním. Požadavku náležitého vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom stěžovatelka nevyhověla. Odkazuje-li i v ústavní stížnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1997/2014, z nějž dovozuje přípustnost svého dovolání, lze jen stručně konstatovat, že napadené rozhodnutí krajského soudu jeho nosným právním závěrům (srov. výše argumentaci stěžovatelky) zcela zjevně neodporuje.

Závěr

11. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu