II. ÚS 1098/23

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelky

1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se žalobou domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obou účastnic, konkrétně nemovitých věcí, a to pozemku č. p. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, rodinný dům v M., a pozemku p. č. X3, vše v katastrálním území M. (dále jen "předmětné nemovitosti").

3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "soud prvního stupně") byly předmětné nemovitosti přikázány stěžovatelce s tím, že jí na vypořádání pro vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit částku 1 700 000 Kč. Takto podle tvrzení stěžovatelky rozhodl soud prvního stupně na základě nabytého přesvědčení o solventnosti, způsobu užívání nemovitosti obou účastnic řízení, a to zejména s přihlédnutím k nevhodnému chování vedlejší účastnice, která dlouhodobě bránila užívání nemovitosti stěžovatelkou a o nemovitost ani řádně nepečovala. Z důvodu nemožnosti těžit z vlastního protiprávního jednání proto soud prvního stupně nepřihlédl k dlouhodobému užívání nemovitostí vedlejší účastnicí a přikázal nemovitosti stěžovatelce do jejího výlučného vlastnictví. V řízení o zaplacení částky 470 833,05 Kč a částky 139 446,95 Kč z titulu bezdůvodného užívání nemovitostí uložil soud vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 194 200,89 Kč, a to za bezdůvodné užívání celé nemovitosti v období od 24. 2. 2017 do 12. 3. 2020. V části, ve které se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 276 632,16 Kč a částky 139 446,95 Kč z titulu bezdůvodného užívání nemovitosti v jednotlivých obdobích roku 2010 až 2011 a 2013 až 2017, byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení nároku.

4. Krajský soud Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zrušil spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnici a zavázal ji zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 1 700 000 Kč.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem tak, že se zamítá v části směřující proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, pokud jím byl rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti potvrzen v části výroku V., v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 139 446,95 Kč; jinak se dovolání odmítá. Stěžovatelka byla zavázána nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 19 312 Kč.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastnicím řízení známy.

7. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v nerovném zacházení spočívajícím v poměřování, které z účastnic řízení svědčí přikázání věci. Konkrétně se jedná o podle ní rozporuplnou argumentaci odvolacího a dovolacího soudu ve věci posuzování otázky porušení zásady "nikdo nemůže těžit ze svého vlastního protiprávního jednání" ve smyslu § 6 odst. 2 občanského zákoníku, otázky solventnosti vedlejší účastnice, uplatnění kritéria rodinných vazeb a interpretace právního titulu nabytí spoluvlastnického podílu v neprospěch stěžovatelky.

8. Stěžovatelka má za to, že odmítnutím části nároku za finanční kompenzaci za tzv. nadužívání spoluvlastněné nemovité věci došlo k zásahu do jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně, měly dílčí část nároku vypořádávaného dle § 1148 odst. 1 občanského zákoníku za promlčený. Pakliže odvolací soud potvrdil námitku promlčení takového nároku vzneseného vedlejší účastnicí, způsobil na straně stěžovatelky zásah do jejího vlastnického práva na případné finanční ohodnocení nadužívání nemovitostí.

9. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Nejvyššího a odvolacího soudu, který též řádně odůvodnila.

Procesní předpoklady řízení

10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 a § 31 zákona o Ústavním soudu.

Vyjádření účastníka řízení

11. Na výzvu Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Uherském Hradišti. Ten poukázal na existenci nových skutečností. Ve věci došlo k zániku stavby č. p. X2 jako součásti pozemku p. č. X1 v katastrálním území M. V současné době je součástí pozemku p. č. X1 stavba č. p. X3, nikoliv č. p. X2, a dále došlo ke změně v osobě vlastníka pozemku p. č. X1 v katastrální území M., kdy na místo vedlejší účastnice jsou nyní v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci Jan a Eva Adámkovi. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že je třeba případný zásah do práv stěžovatelky posuzovat nově také proporcionalitou případného zásahu do práv třetích osob, které vycházely z presumpce správnosti pravomocných soudních rozhodnutí.

12. Soud předpoklady pro přikázání nemovitostí hodnotil ve vzájemných souvislostech a ve svém rozhodnutí vyložil nejen to, které předpoklady pro přikázání svědčily ve prospěch stěžovatelky, ale také ty, které svědčily ve prospěch vedlejší účastnice. Soud posuzoval solventnost obou účastnic, která byla na straně vedlejší účastnice dotčena její neochotou hradit dluhy přiznané předcházejícími soudními rozhodnutími, rodinné vazby, bytovou potřebu vedlejší účastnice, dlouhodobost jejího bydlení a zájmem stěžovatelky zajistit přikázáním nemovitosti bytovou potřebu svého rodinného příslušníka. Hodnocení předpokladů pro přikázání jak ve prospěch stěžovatelky, tak ve prospěch vedlejší účastnice bylo nestranné, bylo odůvodněné, nebylo svévolné a vycházelo z judikatury Nejvyššího soudu, na níž je v rozhodnutí soudu prvního stupně odkazováno. Zásah do vlastnického práva stěžovatelky dle čl. 11 Listiny má podle argumentace v ústavní stížnosti spočívat v "odmítnutí nároku na finanční kompenzaci za tzv. nadužívání spoluvlastněné nemovité věci", přičemž také mělo dojít k "vypořádání zisku nemajetkového charakteru spočívající v nadužívání spoluvlastnického podílu". Co konkrétně stěžovatelka míní "ziskem nemajetkového charakteru" z ústavní stížnosti nevyplývá a současně stěžovatelka v rozporu s obsahem napadených rozhodnutí opomíjí, že jí náhrada za nadužívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu částečně přiznána byla, a to ve výši 194 200,89 Kč.

13. Shora zrekapitulované vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka však této možnosti nevyužila a repliku nepodala.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

16. V nyní posuzované věci se jedná o ryze soukromoprávní spor. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy; je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem. Nic takového Ústavní soud v dané věci neshledal.

17. Nejvyšší soud, který rozhodoval v poslední instanci, posoudil dovolání stěžovatelky jako přípustné podle § 237 o. s. ř. pro zodpovězení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky, zda ochuzený má ve smyslu § 3004 odst. 1, části věty první za středníkem občanského zákoníku rovněž právo na náhradu užitku, který by byl získal, nakládal-li by s předmětem bezdůvodného obohacení. Dovodil, že závěry odvolacího soudu, který nevyhověl žalobě v části o náhradě zisku (ušlého v důsledku toho, že stěžovatelka nenakládala s předmětem bezdůvodného obohacení) odvozovanou ze zákonné výše úroků z prodlení z částek peněžité náhrady korespondující vznikajícímu bezdůvodnému obohacení, jsou věcně správné. Uvedený závěr řádně a vyčerpávajícím způsobem dovolací soud odůvodnil (body 19. až 25. napadeného rozsudku).

18. V další části Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. K rozsudku odvolacího soudu uvedl, že jestliže odvolací soud při rovnodílném spoluvlastnictví účastnic řízení akcentoval, že vypořádávané nemovitosti účelněji využije vedlejší účastnice, jež v nich bude bydlet se svým synem, přičemž nemá zajištěnu jinou možnost bydlení (zatímco stěžovatelka je hodlala využít toliko k bydlení své dcery), k nemovitostem má užší vazbu, neboť je využívala dlouhodobě (již před vznikem podílového spoluvlastnictví) k bydlení své rodiny, a disponuje peněžními prostředky potřebnými k vyplacení vypořádacího podílu (za tímto účelem byla do advokátní úschovy složena částka 1 700 000 Kč), zrušil spoluvlastnictví účastnic řízení a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené ani odporující rozhodovací praxi dovolacího soudu. Důvodem prokazování schopnosti vyplatit vypořádací podíl (solventnosti) přitom zjevně není komparace majetkových poměrů spoluvlastníků usilujících o přikázání věci do výlučného vlastnictví a z ní plynoucí znevýhodnění majetkově slabšího účastníka, nýbrž ochrana práva účastníka vylučovaného ze spoluvlastnictví na řádné vyplacení podílu. Dále dovolací soud neshledal vadu řízení ve zjišťování schopnosti vedlejší účastnice uhradit vypořádací podíl. Odvolací soud totiž nečerpal z důkazů provedených soudem prvního stupně, nýbrž z dokazování (transakční historie, přehled účtů a zůstatků) realizovaného v souladu s § 205a písm. f) o. s. ř. za odvolacího řízení k prokázání skutečnosti nastalé po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (dne 29. 3. 2022 byla do advokátní úschovy JUDr. Ivo Panáka složena částka 1 700 000 Kč určená k vyplacení vypořádacího podílu).

19. Nejvyšší soud nepovažoval za přípustné dovolání ani v tom, že odvolací soud ve zjištěných skutkových okolnostech projednávané věci, kdy vedlejší účastnice stěžovatelce dlouhodobě bránila v užívání společných nemovitostí a do nemovitostí neinvestovala, neshledal výjimečné důvody, pro něž by bylo namístě odepřít vedlejší účastnici pro rozpor s dobrými mravy právo uplatnit námitku promlčení vzneseného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovodil, že úvahy odvolacího soudu nejsou nepřiměřené ani odporující ustálené judikatuře. Se zřetelem k tomu, že vůči vedlejší účastnici vedla stěžovatelka v minulosti dvě soudní řízení o vydání bezdůvodného obohacení za předcházející období, měla v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt ("právo přeje bdělým") očividně dbát toho, aby svůj nárok (v situaci, kdy vedlejší účastnice vzniklý dluh nikterak neavizovala uhradit dobrovolně) uplatnila u soudu v promlčecí lhůtě. V projednávané věci tudíž vznesení námitky promlčení nelze posuzovat jako projev zneužití práv na úkor stěžovatelky.

20. K závěrům obecných soudů Ústavní soud považuje za dostatečné zdůraznit, že jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba nižší soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.

21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud rovněž odmítl, neboť k tomu neshledal relevantní důvody dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu