Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Kašpara, zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, sídlem Náměstí Čs. Legií 500, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2294/2022-154 ze dne 31. 10. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 411/2021-131 ze dne 18. 1. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 42 C 43/2020-96 ze dne 28. 1. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České spořitelny, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se proti vedlejší účastnici domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 4 ("nalézací soud") zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že ke dni 12. 1. 2018 měl u ní zřízen bankovní účet, z něhož vedlejší účastnice interní platbou ve výši 700 000 Kč převedla ve svůj prospěch spornou částku s odůvodněním, že jde o zápočet vzájemné pohledávky, která podle přesvědčení stěžovatele neexistuje.
2. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice z účtu stěžovatele provedla duplicitní platbu 700 000 Kč, kterou stěžovatel u vedlejší účastnice reklamoval a která mu na jeho účet připsala 700 000 Kč ze svých prostředků. Následně vedlejší účastnice vymáhala 700 000 Kč po příjemci platby Mgr. Petruškovi, avšak vyšlo najevo, že Mgr. Petruška, stěžovatel a společnost V i k i n g spol. s r. o. uzavřeli dohodu o narovnání, v níž se dohodly na tom, že duplicitně provedená částka 700 000 Kč zůstane Mgr. Petruškovi jako úhrada dluhu stěžovatele, ačkoli věděl, že práva z bezdůvodného obohacení příslušejí vedlejší účastnici, neboť částku 700 000 Kč na jeho účet vrátila; proto nebylo možné žalobě vyhovět. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá podle jejího obsahu zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není řádně odůvodněno, neboť dovolací soud interpretuje právní závěry své judikatury nelogicky na jeho věc tak, že je s ní v souladu, ačkoli je tomu opačně. Dále namítá, že závěry soudů nižšího stupně jsou ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem, konkrétně je přehlížen fakt, že příjemce duplicitní platby Mgr. Petruška byl v době uzavírání předmětné dohody o narovnání o duplicitě platby srozuměn a byl v té době již obeznámen i s žalobou vedlejší účastnice proti jeho osobě. Stěžovatel měl dále legitimní očekávání, že jeho dovolání bude s ohledem na dobu od podání meritorně posouzeno, nikoli odmítnuto.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze v případě vad, které znamenají porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavní soud ve způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o stěžovatelově dovolání, nic protiústavního neshledal. Nejvyšší soud, jemuž pouze přísluší zkoumat přípustnost dovolání (§ 239 občanského soudního řádu), s odkazem na svoji judikaturu řádně odůvodnil, proč není dovolání přípustné. Ani délka dovolacího řízení sama o sobě nemůže založit legitimní očekávání dovolatele, že bude o dovolání rozhodnuto určitým způsobem.
6. Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud nezjistil ani v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu. Oba soudy srozumitelně a logicky vysvětlily, že stěžovatel jednak dostal vrácenou platbu 700 000 Kč, dále stejnou částku neoprávněně použil na uhrazení svých dluhů či sporných plateb vůči Mgr. Petruškovi, a že vedlejší účastnice se započtením a přijetím částky 700 000 Kč z účtu stěžovatele domohla svých práv. Soudy se dostatečně vypořádaly s námitkami a argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje, včetně otázky platnosti předmětné dohody o narovnání; není úlohou Ústavního soudu jejich skutkové a právní závěry učiněné v mezích podústavního práva dále přehodnocovat. 7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu