II. ÚS 1145/24

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I. b) a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud do doby rozhodnutí o této ústavní stížnosti odložil vykonatelnost napadených výroků I. b) a III. rozsudku krajského soudu.

3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9. 9. 2022 č. j. 62 C 78/2022-80 bylo rozvedeno manželství vedlejšího účastníka (manžela) a stěžovatelky (manželky), uzavřené dne 25. 9 2004 (výrok I.). Městský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

4. Doplňujícím usnesením ze dne 9. 11. 2022 č. j. 62 C 78/2022-93 městský soud rozhodl, že Česká republika - městský soud nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu ustanovené zástupkyně stěžovatelky.

5. Proti rozsudku městského soudu ve znění doplňujícího usnesení (dále jen "rozsudek městského soudu") podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek městského soudu a) ve výrocích I. a II. potvrzen, b) ve výroku II. v části, ve které bylo rozhodnuto doplňujícím usnesením, byl změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na účet městského soudu na náhradě nákladů řízení částku 8 100 Kč (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit České republice na účet městského soudu na náhradě nákladů odvolacího řízení částku určenou v samostatném usnesení krajského soudu (výrok III.).

6. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného městským soudem a ztotožnil se s jeho závěrem, že manželství účastníků je hluboce, trvale a dlouhodobě rozvráceno a nelze již očekávat jeho obnovení. Krajský soud proto přisvědčil městskému soudu i v jeho závěru o splnění zákonných podmínek pro rozvod manželství. S ohledem na uvedené krajský soud rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, kterou městský soud podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), žádnému z účastníků nepřiznal, neboť okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení některému z jeho účastníků neodůvodňovaly. Ve výroku doplňujícího usnesení o náhradě nákladů řízení státu byl rozsudek městského soudu podle § 220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), změněn, neboť městský soud podle krajského soudu nesprávně České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s poukazem na § 23 z. ř. s. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil krajský soud odkazem na § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 23 z. ř. s.

Argumentace stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výroky I. b) a III. rozsudku krajského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu a právo na právní pomoc v řízení před soudy a také její vlastnické právo, respektive její legitimní očekávání vztahující se k jejímu majetku a nutnosti jeho vynaložení na právní pomoc před soudy. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí krajského soudu, podle kterého má hradit část nákladů vynaložených státem na odměnu zástupkyně ustanovené soudem, nemá oporu v příslušných právních předpisech, bylo pro ni překvapivé a nečekané, když proti usnesení o přiznání odměny se ani neodvolávala, a "to tak muselo nabýt právní moci nezávisle na probíhajícím odvolacím řízení", a především představuje zásadní zásah do jejích základních práv zaručených Listinou. Stěžovatelka poukazuje na to, že v usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků, které se vztahovalo k soudnímu poplatku za podané odvolání, se uvádí, že stěžovatelce se přiznává osvobození od soudních poplatků za odvolání v rozsahu 25 %. S ohledem na znění usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků a usnesení o ustanovení zástupkyně stěžovatelka získala legitimní očekávání, že v rámci řízení bude nucena uhradit část soudního poplatku a případné náklady dokazování (znalecký posudek), avšak nikoliv náhradu nákladů, které stát vynaloží na odměnu jí ustanovené zástupkyně. Z platné právní úpravy, jakož i z odůvodnění usnesení o ustanovení zástupkyně a usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků, stěžovatelka rovněž nabyla legitimní očekávání, že jí byla soudem ustanovena právní zástupkyně, kdy náklady na odměnu této zástupkyně bude hradit stát, neboť je osobou, jejíž majetkové poměry takový postup odůvodňují, aby měla možnost efektivní soudní ochrany v probíhajícím řízení. Pokud soud vycházel z toho, že přizná stěžovatelce osvobození ve výši 25 %, aby nemusela platit soudní poplatek z odvolání v celé výši 2 000 Kč, kdy i platba této částky by mohla představovat významný zásah do její finanční sféry, tím spíše takový zásah představuje povinnost k úhradě několikanásobně vyšší částky na nákladech státu vynaložených na odměnu ustanoveného právního zástupce.

8. Ústavní soud předně konstatuje, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a že rozhodnutí, jímž Ústavní soud vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

9. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by pro stěžovatele výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

10. Ústavní soud po posouzení obsahu návrhu a přiloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou podmínky citovaného ustanovení splněny. Odklad vykonatelnosti je sice institutem mimořádným a § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/02; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nicméně s ohledem na majetkové poměry, sociální a zdravotní situaci stěžovatelky by výkon napadených výroků rozsudku krajského soudu znamenal pro stěžovatelku zcela zjevně nepoměrně větší újmu, než jaká by odložením vykonatelnosti mohla vzniknout státu (jako právnické osobě). Zároveň odložením vykonatelnosti nebude dotčen žádný důležitý veřejný zájem, a je tak splněna i tato podmínka obsažená v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených výroků rozsudku krajského soudu vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu