II. ÚS 115/25

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku 1) vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"), za který ji odsoudil podle § 19 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ("TOPO") a § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 trestního zákoníku k trestu propadnutí věci a trestu propadnutí náhradní hodnoty. Krajský soud stejným rozsudkem uznal stěžovatelku 2) vinnou pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za který ji odsoudil podle § 19 TOPO a § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 trestního zákoníku k trestu propadnutí věci a trestu propadnutí náhradní hodnoty. Současně rozhodl rovněž o povinnosti stěžovatelek nahradit společně a nerozdílně s dalšími obviněnými poškozené České republice škodu. 2. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a odvolání stěžovatelek (a dalších dvou obviněných fyzických osob) Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu ve vztahu k stěžovatelce 1) zrušil v celém rozsahu a ve vztahu ke stěžovatelce 2) ve výrocích o trestu a náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), vrchní soud uznal stěžovatelku 1) vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což ji podle § 17 odst. 1, odst. 3 TOPO odsoudil k trestu propadnutí části majetku. Stěžovatelku 2) při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 17 odst. 1, odst. 3 TOPO k trestu propadnutí části majetku.

3. Dovolání stěžovatelek (a další obviněné fyzické osoby) Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Argumentace stěžovatelek

4. Stěžovatelky se závěry obecných soudů nesouhlasí a namítají, že byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

5. Stěžovatelky předkládají obdobné námitky, které uplatnily již v průběhu předchozího řízení, zejména v jimi podaném odvolání i dovolání. Opětovně uvádějí, že se soudy nedostatečně vypořádaly s tvrzeným porušením zásady subsidiarity trestní represe, neboť nezohlednily mimořádnost situace vyvolanou z jejich pohledu překotnými novelizacemi zákona č. 180/2005 Sb. Opakují, že v době namítaného jednání nebyly trestně odpovědné, neboť trestní odpovědnosti právnických osob byla prostřednictvím TOPO do právního řádu vnesena až s účinností od 1. 1. 2012. Stěžovatelky mají za to, že soudy nyní posuzované řízení a v něm přijatá rozhodnutí zatížily ústavním deficitem v podobě opomenutých důkazů a extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Kromě toho namítají pochybení Nejvyššího soudu spočívající v tom, že jim nezaslal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání podanému dalším obviněným, I. S.; odkazují přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), mj. na případ Janáček proti České republice.

Splnění podmínek řízení

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Vlastní posouzení

7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek, obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není obecným soudem dalšího stupně či další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy svým vlastním hodnocením. Je úkolem obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole. Taková situace v posuzované věci nenastala.

9. Stěžovatelky v ústavní stížnosti předkládají shodné námitky, jaké uplatnily již v průběhu předchozího řízení; obecné soudy se jimi podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem. Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto lze bez dalšího odkázat, ať již ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 135), tvrzenému retroaktivnímu užití TOPO (tamtéž, bod 129), opomenutým důkazům a údajnému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že jeho věc bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který bude postupovat podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva však nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení a že budou bezvýhradně přijaty všechny jeho návrhy. Je úkolem obecných soudů určit, které důkazy jsou nezbytné pro vyslovení příslušného závěru, a současně odůvodnit, proč jsou případné další navržené důkazy nadbytečné. Soudy v případě stěžovatelek srozumitelně vysvětlily, proč další navržené důkazy považovaly za nadbytečné, takže v jejich postupu nelze spatřovat pochybení v podobě opomenutí důkazů ani jej považovat za porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 94-98 a zde obsažené odkazy na rozhodnutí vrchního soudu). V posuzované věci nebyl zjištěn rozpor (natož extrémní) mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, rovněž nenastal důvod pro aplikaci pravidla in dubio pro reo vyplývajícího z presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

10. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu, jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna. Stěžovatelky pouze polemizují s právními závěry obecných soudů, opakují již vypořádané námitky a neuvádí nic (srov. ovšem dále), z čeho by bylo možné dovodit porušení jeho základních práv a svobod.

11. Jediná nová, ale přesto přípustná námitka, jež z povahy věci nemohla být uplatněna v průběhu předchozího řízení, souvisí s procesním postupem Nejvyššího soudu, který stěžovatelkám nezaslal vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání podanému dalším obviněným, I. S. Ani tuto námitku ovšem Ústavní soud neshledal opodstatněnou.

12. Relevantní judikatura Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2300/21 ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 3397/23 ze dne 9. 9. 2024 a sp. zn. I. ÚS 3287/23 ze dne 9. 10. 2024), jež reflektuje závěry ESLP, na které odkazují i stěžovatelky, přiznává právo reagovat na vyjádření státního zástupce toliko obviněnému, který podal dovolání. V nyní posuzovaném případě se však stěžovatelky domáhají tohoto práva ve vztahu k vyjádření, jež se týká dovolání podaného spoluobviněným. Ústavní soud má za to, že již tato okolnost v zásadě vylučuje povinnost soudu zajistit stěžovatelkám právo na repliku, a to jednoduše proto, že vyjádření státního zástupce nesouvisí s jejich podáním (srov. dále).

13. Jak vyplývá z citovaných nálezů, k porušení ústavně přikázané kontradiktornosti trestního řízení nepostačuje, je-li nezaslání vyjádření z hlediska výsledku dovolacího soudu toliko pochybením formální povahy (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 2300/21, bod 47). Stěžovatelky námitku formulují právě jen ve formální rovině, neboť nepředkládají žádné věcné argumenty, tj. nespecifikují, v čem přesně bylo vyjádření státního zástupce způsobilé ovlivnit (a také ovlivnilo) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 2300/21, bod 17, v němž stěžovatel předkládá argumenty, proč nezaslání vyjádření státního zastupitelství ovlivnilo výsledek řízení).

14. Ústavní soud přesto zjišťoval, co bylo obsahem vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, a to s vědomím provázanosti mezi trestní odpovědností I. S., jako statutárního orgánu stěžovatelek (pozn. Ústavního soudu: obviněný působil jako jediný jednatel první stěžovatelky a současně jako předseda představenstva druhé stěžovatelky), a trestní odpovědností stěžovatelek (srov. § 8 TOPO). Vycházel přitom z předpokladu aprobovaného uvedenou nálezovou judikaturou, že ústavní práva by v případě nemožnosti reagovat na vyjádření státního zastupitelství byla porušena pouze tehdy, obsahovalo-li by vyjádření relevantní argumentaci, která není jen opakováním odůvodnění dovoláním napadeného soudního rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3397/23, bod 18).

15. Ze shrnutí vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání I. S. vyplývá, že státní zástupce hodnotil vytýkané vady ve skutkových a důkazních otázkách; výtky označil za běžnou a opakující se polemiku s provedeným dokazováním. Následně se vyjádřil k tvrzené absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku a dovolací argumentaci obviněného označil za zcela obecnou. V závěru se Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 52-54).

16. Podle Ústavního soudu neposkytnutí vyjádření stěžovatelkám k replice nemohlo mít vliv na výsledek řízení, neboť neobsahovalo žádné nové argumenty. Ústavní soud zohlednil, že námitky zpochybňující provedené dokazování či naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu všichni spoluobvinění uplatňovali již v předcházejícím řízení. Jak zhodnotil vrchní soud (srov. napadený rozsudek, bod 43), "opakováním téže argumentace se obžalovaní v odvolacím řízení domáhají odlišného hodnocení provedených důkazů či odlišných závěrů právních." Vůči otázkám akcentovaným ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství se stěžovatelky vymezují rovněž v jejich dovolání (srov. např. bod 12, v němž stěžovatelky namítají vady provedeného dokazování). Vliv na výsledek řízení (tj. rozhodnutí o vině stěžovatelek) z povahy věci nemohou mít argumenty související s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody statutárnímu orgánů stěžovatelek. I k těmto otázkám se stěžovatelky měly možnost vyjádřit, neboť byly uceleně hodnoceny v rámci napadených rozhodnutí (srov. rozsudek krajského soudu, body 283-284 a rozsudek vrchního soudu, bod 68). Ústavní soud proto uzavřel, že nezaslání vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání statutárního orgánu stěžovatelek nevedlo k porušení ústavně přikázané zásady kontradiktornosti trestního řízení.

Závěr

17. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu