Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, zastoupeného JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 875/2024 ze dne 12. února 2025 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 96/2023-274 ze dne 27. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, a Veroniky Barákové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel je soudním exekutorem. Vede exekuci proti druhé vedlejší účastnici k vymožení pohledávky první vedlejší účastnice.
2. Stěžovatel vydal usnesení č. j. 203 Ex 24864/14-227 ze dne 11. prosince 2021, jímž po provedené dražbě nemovitých věcí rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 970 000 Kč tak, že v první skupině se uspokojuje jeho pohledávka na náhradě nákladů exekuce ve výši 153 037 Kč k hotovému placení a ve třetí skupině se uspokojuje pohledávka první vedlejší účastnice ve výši 816 963 Kč (výrok I) a rozhodl o zániku práv na vydražených nemovitých věcech (výrok II).
3. K odvolání první vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením č. j. 18 Co 15/2022-237 ze dne 21. března 2022 potvrdil usnesení stěžovatele (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. K dovolání první vedlejší účastnice Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 20 Cdo 2522/2022 ze dne 11. října 2022 zrušil usnesení krajského soudu i usnesení stěžovatele a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, jež byla usnesením sp. zn. IV. ÚS 3311/22 ze dne 21. prosince 2022 odmítnuta pro předčasnost, neboť směřovala proti kasačnímu rozhodnutí a řízení dosud nebylo skončeno.
6. Stěžovatel v dalším řízení rozhodl usnesením č. j. 203 Ex 24864/14-256 ze dne 2. února 2023, jímž znovu rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 970 000 Kč tak, že v první skupině se uspokojuje jeho pohledávka na náhradě nákladů exekuce ve výši 153 037 Kč k hotovému placení a ve třetí skupině se uspokojuje pohledávka první vedlejší účastnice ve výši 816 963 Kč (výrok I) a rozhodl o zániku práv na vydražených nemovitých věcech (výrok II).
7. K odvolání první vedlejší účastnice krajský soud napadeným usnesením změnil stěžovatelovo usnesení ve výroku I tak, že z rozdělované podstaty se v první a druhé skupině neuspokojuje žádná pohledávka a ve třetí skupině se částečně uspokojuje pohledávka první vedlejší účastnice ve výši 970 000 Kč, z níž částka 816 963 Kč jí byla již vyplacena dne 18. května 2022 (výrok I) a ve výroku II usnesení stěžovatele potvrdil (výrok II).
8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proti výroku I napadeného usnesení krajského soudu, neboť nebylo přípustné k řešení žádné z právních otázek předložených v dovolání.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy vycházely z nesprávného znění právního předpisu, neboť nepřihlédly k zásadě lex posterior derogat legi priori. Nejvyššímu soudu stěžovatel dále vytýká, že náležitě neposoudil důsledky uplynutí lhůty k popření pohledávky při rozvrhu. Stěžovatel zdůrazňuje, že ústavní stížnost přesahuje horizont konkrétní věci, neboť obdobných exekucí jsou řádově statisíce, přičemž výklad uplatňovaný Nejvyšším soudem vede k tomu, že exekutoři nemají žádnou šanci domoci se nákladů exekuce v situaci, kdy pohledávka oprávněného přesahuje hodnotu zpeněženého majetku povinného, to vše za situace, kdy si exekutor nemůže vybírat, která exekuční řízení povede, a náklady, které se "ztrátovými" exekucemi objektivně má, musí sanovat z jiných zdrojů. Ve svém důsledku tak napadená usnesení představují rovněž zásah do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že v nynější věci nejde o první případ porušení jeho ústavně zaručených základních práv.
10. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, je včasná a přípustná. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
11. Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti vázán petitem ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavního soudu tak může být pouze to rozhodnutí orgánu veřejné moci, které stěžovatel navrhuje zrušit [nález sp. zn. III. ÚS 1167/17 ze dne 31. července 2017 (N 134/86 SbNU 273), bod 30]. V nynější věci je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel napadá výlučně v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a krajského soudu, a nikoliv rozhodnutí, která jim předcházela. Ústavní soud se tak nemohl zabývat stěžovatelovými námitkami proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2522/2022 ani usnesení krajského soudu č. j. 18 Co 597/2012-102.
12. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
13. Stěžovatel předložil v dovolání čtyři právní otázky. První dvě otázky označené písmeny A a B fakticky představovaly polemiku s kasačním usnesením sp. zn. 20 Cdo 2522/2022. Podle Nejvyššího soudu dovolání nebylo přípustné pro řešení těchto otázek, protože stěžovatel namítal opožděnost popěrného úkonu první vedlejší účastnice, ač podle Nejvyššího soudu nešlo o popření stěžovatelovy pohledávky, nýbrž o nastolení právní otázky rozhodného znění exekučního řádu. Napadené usnesení krajského soudu proto podle Nejvyššího soudu na řešení těchto otázek nezáviselo. Tento závěr z ústavního hlediska obstojí. Nejvyšší soud tedy neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu tím, jak se s těmito dvěma otázkami vypořádal.
14. Zbylé dvě otázky označené písmeny C a D Nejvyšší soud posoudil a uzavřel, že krajský soud je vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Takové rozhodnutí má fakticky povahu meritorního přezkumu, byť jde formálně o posuzování přípustnosti dovolání [nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. března 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 29]. Ani zde tak nedošlo k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu.
15. Zbývá posoudit, zda Nejvyšší soud neaproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Klíčovou otázkou v dosavadním řízení bylo, jaké znění procesních předpisů se ve věci použije. Od této otázky se odvíjí posouzení pořadí stěžovatelovy pohledávky, a efektivně i to, zda bude z výtěžku dražby uspokojena.
16. Napadená rozhodnutí vychází z toho, že exekuce byla nařízena v roce 2006, tedy před účinností zákona č. 347/2007 Sb., a proto je třeba věc posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007. Tento výklad absence intertemporálních ustanovení v zákoně č. 347/2007 Sb. byl opakovaně aprobován judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1562/09 ze dne 24. 9. 2009 (N 210/54 SbNU 581), bod 10].
17. Stěžovatel vychází z toho, že pozdější novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb. obsahovala přechodné ustanovení, podle něhož se neskončené exekuce řídí exekučním řádem ve znění účinném od účinnosti této novely. Zdůrazňuje, že při svém rozhodování zákon č. 347/2007 Sb. neaplikoval.
18. Ústavní soud ovšem i po účinnosti zákona 286/2009 Sb., jehož se stěžovatel dovolává, vycházel z toho, že exekuce nařízené před účinností zákona č. 347/2007 Sb. je třeba posuzovat podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007 (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3254/17 ze dne 21. listopadu 2017 nebo sp. zn. III. ÚS 3255/17 ze dne 5. prosince 2017). Není tedy pravda, že by přechodná ustanovení zákona č. 286/2009 Sb. "přebila" existující judikaturu k této otázce, jak stěžovatel tvrdil v dovolání (bod 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
19. Neobstojí ani stěžovatelův argument uplatněný v ústavní stížnosti, že neaplikoval zákon č. 347/2007 Sb., ale výlučně pozdější zákon č. 286/2009 Sb. Není možné aplikovat právní předpis tak, že by si interpret vybíral, které jeho novely bude zohledňovat a "poskládal" si tak znění předpisu, které zákonodárce nezamýšlel. Takovým postupem by stěžovatel jako soudní exekutor nahrazoval parlament, což je v rozporu s požadavky dělby moci.
20. Výklad podústavního práva provedený Nejvyšším soudem tedy nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Obstojí proto i napadené usnesení krajského soudu, jež je založeno na stejném výkladu.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. dubna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu