Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 23 Cdo 203/2024-219 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2023 č. j. 53 Co 6/2023-156, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel v březnu roku 2015 uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvu o životním pojištění. V říjnu téhož roku při dopravní nehodě utrpěl úraz s trvalými následky a vedlejší účastnice mu poté v letech 2017 až 2019 uhradila pojistné plnění v celkové výši 7 003 061 Kč. Protože měl stěžovatel za to, že mu náleží vyšší pojistné plnění, domáhal se žalobou po vedlejší účastnici zaplacení 10 996 939 Kč s příslušenstvím jako zbylé části pojistného plnění.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2022 č. j. 25 C 3/2022-124 žalobu stěžovatele zamítl pro promlčení nároku. Nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastnice zaplacením pojistného plnění konkludentně uznala svůj dluh podle § 2054 odst. 2 občanského zákoníku s účinky desetileté promlčecí lhůty podle § 639 téhož zákona; z jednání vedlejší účastnice nebylo možné nijak dovodit, že by uznala svůj dluh kromě dříve vyplacených částek. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil napadeným rozsudkem. Ani podle něj nebylo možné z okolností dovodit, že vedlejší účastnice uznala konkludentně svůj dluh na zaplacení vyšší částky pojistného plnění. Podle městského soudu z dopisů vedlejší účastnice jednoznačně vyplývalo, že ukončila šetření k pojistné události a dříve poskytnuté částky považuje za konečné. Stěžovateli muselo být jasné, že vedlejší účastnice mu nehodlá poskytnout vyšší částku.
4. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Stěžovatel v dovolání zejména označil za neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu otázku, "zda nezbytným předpokladem pro uznání dluhu, resp. jeho zbytku ve smyslu § 2054 odst. 2 je vědomost dlužníka o výši dluhu v okamžiku částečného plnění". Podle Nejvyššího soudu však městský soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí; při hodnocení naplnění předpokladů uvedeného ustanovení se je třeba zaměřit na okolnosti vyvracející závěr, že částečné plnění dlužníkem má charakter uznání dluhu. Rozhodnutí městského soudu přitom na takových úvahách spočívá, protože podle něj z komunikace vedlejší účastnice se stěžovatelem jednoznačně vyplynulo, že vedlejší účastnice nehodlá zaplatit vyšší než uhrazenou částku. Městský soud rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí postupoval při výkladu uvedeného právního jednání vedlejší účastnice za použití správných výkladových metod; přihlížel správně mimo jiné k tomu, co jednání předcházelo a co následně strany daly najevo k obsahu a významu, který právnímu jednání přikládají. Zejména, že stěžovatel požadoval vyšší pojistné plnění až v roce 2021, tedy dlouho poté, co plnění obdržel.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud zaprvé odkázal při vypořádání jeho dovolacích námitek na judikaturu, která se s touto uplatněnou argumentací nevypořádává věcně (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 390/23 a ze dne 15. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 1393/24). Nejvyšší soud odkázal na rozsudek ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. 23 Cdo 3752/2019 a usnesení ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. 23 Cdo 820/2022 a ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. 23 Cdo 101/2023. Z nich se však nepodává nic o vědomosti dlužníka o výši dluhu jako předpokladu pro konkludentní uznání dluhu. Nesprávnost závěrů Nejvyššího soudu vyplývá také z toho, že podle jiné judikatury právo na pojistné plnění vzniká z pojistné události a právo na výplatu pojistného plnění ve vyšší částce není pohledávkou budoucí. Jde v celé své části o jeden nárok. Za takové situace by při uplatnění závěrů napadeného usnesení platilo, že konkludentní uznání dluhu je vyloučeno v situacích, kdy není předem známá výše nároku, například určuje-li se podle znaleckého dokazování. Ani s touto úvahou se Nejvyšší soud nevypořádal.
6. Zadruhé stěžovatel namítá, že právní hodnocení městského soudu vychází ze skutkového stavu, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ze spisu se nepodává jediný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že vedlejší účastnice v době plnění neměla vědomost o celkové výši dluhu. S tím se měl Nejvyšší soud vypořádat, nehledě na jeho omezené pravomoci při přehodnocování zjišťování skutkového stavu. Nejde totiž o přehodnocování důkazů, nýbrž o to, že zde žádný takový důkaz není.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je zaprvé námitka nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu k existenci ustálené rozhodovací praxe k předložené dovolací argumentaci. Stěžovatel zde přiléhavě v obecné rovině poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k povinnosti Nejvyššího soudu vypořádat se věcně s řádně uplatněnou argumentací dovolatele; ke stěžovatelem odkazované judikatuře lze dodatečně odkázat kupříkladu na nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21 (N 169/108 SbNU 90). Ústavní soud však obdobná pochybení v nyní napadeném usnesení neshledal.
10. Nelze totiž stěžovateli přisvědčit, že se Nejvyšším soudem tam odkazovaná rozhodnutí netýkají situace řešené v nynější věci. Z odkazované judikatury totiž vyplývá, jaká kritéria je nutno posuzovat při hodnocení naplnění předpokladů konkludentního uznání dluhu § 2054 odst. 2 občanského zákoníku s účinky na délku promlčecí lhůty podle § 639 téhož zákona. Tato judikatura dává srozumitelnou a věcnou odpověď na stěžovatelem vymezenou (podle něj v judikatuře dosud neřešenou) právní otázku týkající se vědomosti o výši dluhu jako předpokladu konkludentního uznání dluhu při částečném plnění dluhu. Z odůvodnění napadeného usnesení, jakož i odkazované judikatury, je dostatečně patrné, že nejde o předpoklad jediný a rozhodující, a proto je třeba se zaměřit spíše na celkové, konkrétní okolnosti částečného plnění dluhu dlužníkem. Nejvyšší soud pak v tomto duchu rozhodnutí městského soudu přiléhavě zhodnotil.
11. Není rovněž pravdou, že se argumentace Nejvyššího soudu nevypořádává s tvrzením stěžovatele, že judikaturou zastávané pojetí pojmově vylučuje konkludentní uznání dluhu u nároků, u nichž předem nemusí být známa jejich přesná výše. Přístup Nejvyššího soudu totiž spočívá na hodnocení konkrétních okolností každé věci, tedy rozdílně, než se domnívá stěžovatel, že by snad byla rozhodná jen vědomost dlužníka o výši dluhu bez dalšího. V obecné rovině přístup Nejvyššího soudu nijak nevylučuje úvahu, podle které by z okolností věci mohlo vyplývat, že dlužník dluh uznal, aniž předem znal jeho přesnou výši. Taková úvaha nebyla v obecné rovině vyloučena ani v nynější věci, avšak Nejvyšší soud neshledal v úvahách městského soudu žádné relevantní pochybení při zjišťování významu právního jednání vedlejší účastnice, které k uznání dluhu v částce vyšší než zaplacené vskutku nesměřovalo.
12. Z týchž důvodů podle Ústavního soudu nejde ani o relevantní argument, který měl snad Nejvyšší soud vést k úvahám o možném přehodnocení vlastní judikatury. Kromě toho i ze samotného jazykového vyjádření § 2054 odst. 2 občanského zákoníku je patrné, že nikoli každé částečné plnění dluhu se má považovat za konkludentní uznání dluhu (arg. dikce "...lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu"). Nedostatečné odůvodnění či obdobný ústavně relevantní exces proto Ústavní soud v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledal.
13. Namítá-li zadruhé stěžovatel, že právní hodnocení městského soudu vychází ze skutkového stavu, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že vedlejší účastnice v době plnění části dluhu neměla vědomost o jeho skutečné výši, plyne taková námitka z jiného náhledu stěžovatele na to, co je třeba pro konkludentní uznání dluhu prokázat. Nejvyšší soud, jak bylo shora uvedeno, srozumitelně vyložil, že vědomost vedlejší účastnice o výši dluhu skutečně není jediným rozhodujícím kritériem pro hodnocení nynější věci. Městský soud přitom podle napadeného rozsudku vycházel mimo jiné z dopisů vedlejší účastnice, z nichž jednoznačně vyplývalo, že svoje šetření k pojistné události považuje za ukončené a nehodlá platit více, než kolik stěžovateli uhradila. Rovněž vyšel z toho, že stěžovatel vyšší plnění požadoval až delší dobu poté, co mu vedlejší účastnice pojistné plnění poskytla.
14. Tyto okolnosti či související důkazy stěžovatel nezpochybňuje; nereflektuje, že městský soud vyšel z konkrétních provedených důkazů. Ani zde proto Ústavní soud ústavně relevantní pochybení Nejvyššího soudu či městského soudu neshledal.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu